Že jsou Adobe vyhlášenou bandou šmejdů v nejedné branži kreativního průmyslu je jedna věc, ale ani ta jejich čtečka PDF už není, co bývala. Mám ji společně s většinou nekritických programů nainstalovanou na plotnovém harddisku, poněvadž jsem si SSD pořídil v době, kdy byly ještě malé a drahé, a tak svými bezmála 130 gigabajty rychlého úložiště šetřím, jak mohu. Netušil jsem ale, že taková drobnost dokáže tak standardní aplikaci tolik rozhodit. Pokračovat ve čtení „Adobe hlouběji než obvykle“
Rubrika: Ze „života“
Slon
Obvykle jezdím v pondělí ráno do Prahy rychlíkem (nominálně v 9:06, ale známe SŽ), ale dnes ne. Přijel jsem na nádraží v 8:51 a osobní vlak v 8:49 měl zrovna pět minut zpoždění. Jaké to štěstí! Pomyslel jsem si. Nejenže nemusím čekat na tradičně zpožděný rychlík, ale dokonce si i s jistotou sednu! Nemeškal jsem a zamířil k pátému nástupišti, na které právě přijížděl kýžený CityElefant. Usadil jsem se a dychtivě vyčkával odjezd… leč o deset minut později jsme se stále nehnuli z místa. Vtom se dole otevřely dveře a do soupravy začal pronikat válečný pokřik obávaného postrachu železniční dopravy: dětí.
Přestřelka
Hlouček umělců období vrcholné puberty v dnešním večerním City Elefantu se předvedl úctyhodnými argumentačními schopnostmi:
„Tak já tě za to nepozvu na… na svojí oslavu narozenin!“
„To nevadí, já bych tam stejně nešel.“
„Proč? Protože seš tak tlustej, že bys neprošel dveřma?
(pauza)
Ou! Jsem tě UKONČIL!“
„No ne já spíš nepotřebuju pořád bejt u tebe doma, už tak jsem tam docela často, když tam chodim za tvojí mámou.“
Inkognito
Nevím proč, ale už v druhém ranním rychlíku z B. v řadě (tentokrát dokonce přijel včas, zázraky se dějí!) si mne průvodčí vůbec nevšiml. To vypadám tak genericky, že si mě splete s některým z vystoupivších cestujících? Nebo tak strašidelně, že mne raději přeskočí? Anebo oboje?
Kdybych neměl předplacenou Lítačku, skoro bych mohl začít jezdit na černo.
Lůno státních monopolů
Pohled jak z dystopického románu – hned vedle nádraží v Havlíčkově Brodě parkuje asi tucet dodávek České pošty. Ale rychlík tentokrát jel včas!
Lepicí páskou
…ale přece! Poté, co mi Billa v B. zlomila srdce lumpárnou s bagetami, zanevřel jsem na ni, jak se ukázalo, nakonec jen na necelé dva dny, neboť dnes, patrně poté, co REWE v důsledku mého článku spadly akcie do záporných hodnot (tedy, to myslím ani nejde, ale nešť), udělala na mne havlíčkobrodská pobočka dojem polárně opačný.
Úštěk II.
Tentokrát píši konečně již ve stejném fragmentu spánkového cyklu, ve kterém se události zde líčené odehrály. Říkám spánkového cyklu, neboť je aktuálně tři čtvrti na jednu v noci, jakékoli průpovídky o povrchních konceptech jako jsou „dny“ zde tedy nejsou žádoucí.
Vzbudil jsem se celý zprolámaný v půl desáté na nepovlečené matraci v džínech a bundě. Prostěradla a peřiny se totiž aranžovaly, než jsem dorazil, a na rozdíl od většiny spolužáků jsem si v absenci prozřetelnosti mně vlastní nesbalil spacák. Noc jsem ale patrně přežil v lepším stavu než mnoho z nich, neboť jsem na jejich sebevzkříšení čekal až do pravého poledne. Jednalo se též o první den, kdy jsem měl za to, že už jsem opravdu naprosto střízlivý, a tak na mne pomalu začaly lézt strasti světského života – konkrétně nevyřízená korespondence s několika profesory a jedna poněkud humorná s J., již jsem inicioval krátce po půlnoci ve středu dozvěděv se, že údajně M. zastřihuje obočí. Pokračovat ve čtení „Úštěk II.“
Úštěk I.
Tak jo – píšu sice z retrospektivy, ale chovejme se, jako by to bylo dnes. Už nějakou dobu jsme s mou milovanou někdejší oktávou na Keplerovi měli naplánováno ukuchtit nějakou pěknou třešničku na dortu našich společných osmi let v podobě ultimátního třídního výletu. Odhlasovali jsme si nakonec kempování na břehu jezera v Úštěku a dnes byl konečně ten den, kdy jsme ve 14:46 měli s Českými drahami dát sbohem pražskému Hlavnímu nádraží vstříc severním Čechám, ale ouha – osud mi takto hladký průběh událostí zřejmě nebyl s to dopřát. Ačkoli jsem si tedy naplánoval půlhodinovou rezervu, má opatrnost jako lusknutím prstu přišla vniveč poté, co autobus z B. přijel s čtvrthodinovým zpožděním a jako na potvoru se ještě zasekl na dálnici. Pokračovat ve čtení „Úštěk I.“
Těsně vedle
Zamýšlel jsem si po včerejším debaklu s audiotechnikou zakoupit odstíněný cinch kabel. Ačkoli jsem u nich nějakou dobu nenakupoval, přišla mi vhod možnost osobního vyzvednutí gratis přímo v B. poskytovaná CZC, tak jsem si pětimetrový kabel za celkem slušnou cenu naklikal na jejich e-shopu a přešel k objednávce. Zadal jsem své nacionále a kontakt a kliknul na odkaz k přejití k dalšímu kroku, ale vděk dnešnímu abysmálnímu výkonu internetového připojení jsem na stránce ještě chvilku čekaje setrval, když vtom – co nevidím – nad ovládacími tlačítky skví se prázdné zatržítko o vyjevení nesouhlasu se zasíláním marketingových e-mailů. Pokračovat ve čtení „Těsně vedle“
Rychlokurz domácího promítání
Šíleně se teď po maturitě nudím, a tak, dychtivě očekávaje autorské čtení příští středu, využívám každou sebemenší příležitost nezhynout splínem. Učinili jsme tedy se sestrou exekutivní rozhodnutí obléhat v pátek a sobotu obývací pokoj a zhlédnout na projektoru, který jsem získal v sekundě při vyhazovu kabinetu informatiky onálepkovaný nápisem „LSD, P2.3“ (ach, není to náhodou dnešní Mercedes třída!?) a následně opravil povolením šroubků u průsvitného barevného kolotoče uvnitř, pěkně popořadě několik filmů z multiverza Spider-Mana, filmem Homecoming počínajíc a Morbiem končíc. Pokračovat ve čtení „Rychlokurz domácího promítání“