Každý pátek pravidelně chodím pro pečivo a uzeniny do pobočky obchodního řetězce Billa poblíž zastávky Sídliště v B. Cestou z autobusu jsem tedy jako obvykle odbočil, vzal si poslední zbývající košík, který z nějakého nevysvětlitelného důvodu nechtěl peníze, a šel nabrat dvacet rohlíků, když vtom – co nevidím – u regálu s pečivem se právě odehrává nějaké pikantní drama.
Naproti mně, neangažovaně si nabírajícímu rohlíky, stály u regálu dvě zoufalé zaměstnankyně Billy doprovázené sekuriťákem (myslím, že to je sekuriťák – poslední dva roky jsem onoho muže totiž neviděl jinde než u monitoru CCTV) v konfliktu s postarší paní urputně držící balík s půlkou pšenično-žitného chleba. Předmět sporu? Rozdíl dvou korun na cenovce.
Z jazykového hlediska byla tato potyčka vpravdě bizarní, neboť paní s chlebem (říkejme jí zkráceně třeba Chlebnice) patrně nemluvila česky – soudě dle přízvuku, který se snažil v reakci na ni emulovat sekuriťák, jenž se ukázal být znalcem nejednoho ze slovanských jazyků, byla pravděpodobně z Ruska, Ukrajiny nebo něčeho podobného. Chlebnice nakvašeně ukazovala jako rozbitá gramofonová deska pořád nejprve na cenovku, pak na pečivo v ruce. Po chvíli pak bezradné prodavačky přivolaly na pomoc jakousi vykupitelku z rady starších (rozuměj pultu s uzeninami), která začala velmi poučeně vysvětlovat, jak fungují cenovky v Bille.
Od ní jsem se náhodou, stále nabíraje rohlíky, dozvěděl spoustu velmi zajímavých věcí – každá cenovka v Bille je totiž digitální obrazovka pravděpodobně s nějakým mikrokontrolerem a zároveň přijímačem místního rádia. Náhodou jsem si tohoto designu všimnul před několika měsíci, když začala jistá cenovka housek, mé neznalé mysli tehdy ještě papírová, freneticky blikat. Vzhledem k hojnosti těchto zařízení bych tipoval, že displeje neumí zobrazit nic než černou, červenou a bílou, ale stále to jsou docela hezké kousky hardwaru. Paní od pultu z uzeninami se omluvila za nepříjemnosti a objasnila, že každá cenovka má rádio a aktualizuje se automaticky nějakým počítačovým systémem (no ne, to je vychytané!). Chlebnice tomu bohužel mnoho nerozuměla.
„Satelit to má. SATELIT!“ křičel sekuriťák a mával rukama ve vzduchu. Chlebnici byl satelit patrně poněkud ukradený. Neposlouchala a stále a dokola si stěžovala, že na cenovce ještě před chvílí byla jiná číslovka. Prodavačky nad tím obracely oči v sloup, neboť se, co jsem tak vyrozuměl, jednalo o celé dvě koruny. Zavázav druhý igeliťák s rohlíky, šel jsem k pultu koupit dvacet deka šunky. Prodavačky uzenin byly zrovna v nebývale dobré náladě – řekl bych, že asi z podobného důvodu jako já. Chlebnice mezitím stihla odejít, klejíc něco v nečeštině.
Cestou k pokladně jsem se ještě stavil vyfotit si předmět onoho legendárního střetu – konzumní chléb 220g stál po aktualizaci necelých 12 korun.
