V B. už před nějakou dobou zavedli vnitroměstskou autobusovou linku 861 na okružní trase z nádraží na nádraží. Je to spoj takřka nevyužívaný, obvykle v něm ve svých ranních zájezdech setrvávám napříč celou jeho poutí osamělý, občas doprovázen nějakým starším spoluobčanem, ale ti obvykle vystupují již u hřbitova (to není černý humor, poblíž je totiž domov důchodců), takže jsem na nádraží až dodnes jezdil solo. Leč našeho vezdejšího osudného dne tento řetězec rozbila jakási vskutku bizarní středoškolačka přistoupivší na zastávce poblíž ordinace mé bývalé praktické doktorky.
„Na nádraží,“ řekla a usedla v sedadlo. Řidička se zamračeně ohlédla, ale vyčkala ještě dobrých deset vteřin, než se opatrně zeptala: „A platit jako budete?“ Dívka takovou smeč zjevně nečekala, neboť ještě chvíli seděla na místě a zírala do protějšího sedadla na způsob temné díry v Gottově šedesátkovém hitu. Po chvíli stále setrvávajíc na sedadle pomalu začala vytahovat cosi z peněženky a po dalších dobrých deseti vteřinách se vrátila k okénku řidiče. „Vy jste odjinud?“ ptala se jí zmateně řidička. „Já jsem tudy ještě nejela,“ bránila se cestující. Byl jsem podobně nesvůj jako paní za volantem, jelikož jsem si nikterak nebyl schopen vysvětlit, jak někdo s IQ nad čtyřicet může přijít do městského autobusu, říct řidičovi, kam jede, a bez komentáře projít dál. Neříká se snad řidiči cíl cesty proto, aby nám byl schopen prodat lístek patřičného tarifu? Protože tak to, neklame-li mne paměť, takový ten plátek, kterému myslím říkají „přepravní podmínky“ nebo tak nějak, a visí ve skoro každém metru, má napsáno v odstavci vpravo dole. Jasně, kdyby prostě nastoupila a neřekla nic, dalo by se pochopit, že je třeba zvyklá na pražský sektor PID (v kterémžto systému už nějaký ten pátek přeci jen jsme), a tudíž je jí koncept příměstských autobusů cizí, jenže on zjevně není.
Nedokážu si to už vysvětlit jinak, než že to děvče programuje v JavaScriptu.