Obvykle jezdím v pondělí ráno do Prahy rychlíkem (nominálně v 9:06, ale známe SŽ), ale dnes ne. Přijel jsem na nádraží v 8:51 a osobní vlak v 8:49 měl zrovna pět minut zpoždění. Jaké to štěstí! Pomyslel jsem si. Nejenže nemusím čekat na tradičně zpožděný rychlík, ale dokonce si i s jistotou sednu! Nemeškal jsem a zamířil k pátému nástupišti, na které právě přijížděl kýžený CityElefant. Usadil jsem se a dychtivě vyčkával odjezd… leč o deset minut později jsme se stále nehnuli z místa. Vtom se dole otevřely dveře a do soupravy začal pronikat válečný pokřik obávaného postrachu železniční dopravy: dětí.
Soustředěný proud omladiny v TikTok mikinách a svítících botách nebral konce. Nebohé učitelky se je snažily spočítat – dalo jim to oběma patřičně zabrat – a nakonec došly k číslu 58. Zásuvka, ve které jsem si nabíjel zcela vyšťavený tablet, záhy začala vynechávat, a tak jsem přemýšlel, že bych nakonec přeci jen mohl počkat na ten rychlík, ale zjevně jsem ztratil pojem o čase, jelikož onu R16 právě na vedlejším nástupišti odpískali a ta se se skřípotem rozjela ku Praze. Učitelka, jíž její svěřenci zjevně lezli po krk víc než mně, na mne zoufale pohlédla a řekla, že prý je dole ještě volno, pokud je to tu s nimi k nevystání, ale já už jsem v tu chvíli tak nějak vzdal veškeré pokusy o produktivitu a místo toho jsem se jal ten potěr (a jeho ambientních 65 decibelů) poslouchat.
„Eliška jí, tak můžeme jíst'“ rozžehla konverzaci blondýna v bílé mikině.
„Mám tady sladkosti,“ přidalo se jiné děvče. „Já mám tak sladkost!“ uvědomilo si další. Vzápětí již celé patro naplnilo aroma Snickers.
„Sofi, můžem telefon!“ zvolala po chvíli mladá cestovatelka, které, alespoň co jsem pochytil, říkaly Julča. Sofie nemeškala a vytáhla své Xiaomi a nedlouho poté se již na tolika sociálních sítích, že by je člověk nespočítal na prstech, objevila živá fotka nejlepších kamarádek Julči, Sofie a tyčinky Snickers.
Úroveň všudypřítomného hukotu stále stoupala a zásuvka tentokrát už definitivně klekla. Vtom se děti začaly jedno po druhém zvedat a vlakem se bleskurychle rozšířila zpráva, že se prý porouchal. Všichni jsme tedy vystoupili a přesedlali na jinou S7 v 9:19. Usadil jsem se v předním vagonu, doufaje, že se té smečce nebude chtít chodit tak daleko, ale jako na potvoru se nahrnula hned za mnou.
To už na mne ovšem bylo moc, a tak jsem, odpověděv kladně na otázku paní učitelky, jestli prý „utíkám před nimi“, přešel do vedlejšího vozu a nakonec s rezervou celých dvou minut zdárně dorazil na fakultu.