Jen samotná existence tohoto takřka božského nektaru, jehož chuť mi setrvá živě v paměti i tři týdny po tom, co jsem jej poprvé koštoval, nemá daleko k zázraku. Sedím teď ve zpožděném rychlíku do Prahy, přemýšleje, co se asi honilo hlavou onomu dobrodinci, jenž tento mok před staletími vyčaroval z ingrediencí na první pohled tak nevinných, a nedá mi to – je čas na další pseudorecenzi.
Jak nedávno potvrdily laboratorní testy, červené víno je přesně to, co si pod tímto přímočarým termínem běžný člověk představí. Ačkoli jej jsou některé moderní vinárny schopny syntetizovat takřka ze vzduchu, tradiční způsob přípravy jest stále hojně využíván – a co víc, můžete si ho vyzkoušet i vy sami doma. Princip domácí výroby červeného vína spočívá v jeho samém matematickém vyjádření, jež objevil před dávnými lety samotný Pythagoras, když jednoho dne omylem zapomněl do vinného střiku přidat sodovku. Obecnou rovnici vína obvykle zapisujeme jako primitivní funkci této střikuté směsi, tedy:
víno = ∫ (vinný střik) dstřik
Proces samotné integrace lze demonstrovat např. na klasickém střiku 2:3D.
víno = ∫ ⅔střik dstřik = ⅓střik² + C
Integrační konstanta C je zde zcela klíčová – zastupujíc anglické Colour, vyjadřuje stupeň červenosti červeného vína. Obvyklé hodnoty se pohybují na škále od „docela“ do „víc“, leč představivosti se meze nekladou. Nu a jak to chutná?
Své první (a dosud poslední) červené víno jsem ochutnal v buferu na Albeři za příznivou cenu dvaceti korun za sto mililitrů, kteréžto na první pohled nepatrné množství dokázalo natropit neplechu zcela očekávatelnou od dávky vzniknuvší z půlky 2:3D střiku. Co se pamatuji, tak jsem za onen večer nějakým borcům z Brandýsa nad Labem vyložil základy Chlebounologie a obratem získal horkou linku na místního zastupitele Jana Chlebouna a vykřičel si hlasivky skandováním „ČVUTáci, ČVUTáci, to jsou velký (domyslete si to sami)“. Skvělý první dojem akcentovala skutečnost, že narozdíl od plebsu ochlastávajícího se p*vem, jenžto nemálokdy musel zálohou za plastový kelímek ponechat v okénku bufetu občanský průkaz, jsem svůj rudý poklad obdržel v tzv. „číši“, která, ač skleněná, nevyžadovala po mně vydat všanc byť jen jediný pěťák. Jakožto expert tak nemohu než konstatovat, že si vinní fajšmekři (tj. já) v barech vůkol vysloužili sociální postavení tak výsostné, že jsou jim jejich kalichy svěřovány zcela bez obav a předsudků. A nebuďte na omylu – nakonec jsem navzdory pokušení svůj pohár nejenže nerozbil, ale dokonce i vrátil do bufetu. Taková důvěra by přeci jen měla být oboustranná.
Shrňme si to tedy do úhledných seznamů pozitiv a – dnes poprvé – negativ:
+ Vysoká koncentrace vína – občas dokonce až 100%!
+ Skvělá chuť – kdo by to čekal, že ochuzením vinného střiku vznikne něco tak výtečného?
+ Budí respekt – p*vo pije kdekdo, s vínem vystoupíte z davu.
+ Inspiruje – údajně při psaní svých povídek víno popíjí i světoznámý spisovatel Michal Chleboun.
– Málo barevné – mohlo by svítit, popř. blikat (duhově).
Verdikt: Jestli ten Honza ty volby vyhraje, tak bude oficiálně starosta s nejlepším příjmením… a já mu zavolám a pozvu ho na červené víno!