Tak jo – píšu sice z retrospektivy, ale chovejme se, jako by to bylo dnes. Už nějakou dobu jsme s mou milovanou někdejší oktávou na Keplerovi měli naplánováno ukuchtit nějakou pěknou třešničku na dortu našich společných osmi let v podobě ultimátního třídního výletu. Odhlasovali jsme si nakonec kempování na břehu jezera v Úštěku a dnes byl konečně ten den, kdy jsme ve 14:46 měli s Českými drahami dát sbohem pražskému Hlavnímu nádraží vstříc severním Čechám, ale ouha – osud mi takto hladký průběh událostí zřejmě nebyl s to dopřát. Ačkoli jsem si tedy naplánoval půlhodinovou rezervu, má opatrnost jako lusknutím prstu přišla vniveč poté, co autobus z B. přijel s čtvrthodinovým zpožděním a jako na potvoru se ještě zasekl na dálnici.
Volaje v metru ze Zličína na Náměstí republiky spolužákovi L., snažil jsem se nějak vykoumat, zda mám sebemenší šanci vlak stihnout, a opravdu – ukázalo se, že doběhnu-li správnou tramvaj, měl bych mít ještě dokonce pár minut k dobru. Tramvaj jsem nakonec vskutku doběhnul a má situace každou vteřinou bledla méně a méně, ovšem bohužel jen do chvíle, kdy jsem doraziv na zastávku tramvaje Hlavní nádraží zjistil, že tam ve skutečnosti žádné nádraží není. V panice jsem tedy zacílil na nejbližší koleje a po minutě a půl chůze vskutku stál před vchodem na nějaké nádraží. Zaradoval jsem se a vkročil dovnitř, ale něco mi tam trochu smrdělo – především, že tam skoro nikdo nebyl. Příčinu své samoty jsem odhalil vzápětí – na dveřích sešlé starobylé budovy skvěla se cedule s nápisem „Masarykovo nádraží“. Netřeba dodávat, že jsem vlak ve 14:46 nestihl a musel jsem se tedy vydat po vlastní ose spojem o hodinu později.
Stihl jsem si tedy, ještě než místní bezdrátovou síť zahltila skupina dětí patrně na školním zájezdu smažících Brawl Stars, zakoupit nový lístek a po boku jistého Kubíčka, kterýžto nalezl zálibu v sedání si mně na nohy, jsem vyčkal příjezdu rychlíku Labe na šesté nástupiště. Ve vlaku jsem – sám jak už je u mne zvykem – přirozeně neměl mnoho způsobů k obveselení se, pročež jsem učinil rázné rozhodnutí otevřít Dokumenty Google a začít psát svou již dlouho plánovanou vlastní obdobu jazykově exotické povídky M. Ch. „Jak pan Pouk zajal sobě manažerku.“ Potřeboval jsem k takto bizarnímu konceptu pojmout patřičně bizarní zápletku – vzpomněl jsem si na podivnou příhodu s drogerií ze včerejška, myšlenka dala myšlence a než jsem vystoupil v Hněvicích, měl jsem již sepsaných hezkých několik řádek.
Čáru přes nuzný spisovatelský rozpočet mi ovšem udělala jistá velmi milá paní Gothardová, která se mne poté, co jsem se asi počtvrté podíval na jízdní řád, zeptala, kam jedu. Odpověděl jsem, že do Úštěka, nějak jsme se zapovídali a o několik desítek minut později jsme již v autobuse rokovali o anglicismech, vydávání knih a místních pamětihodnostech. Paní Gothardová, chalupářka to z Prahy, byla patrně velmi pobavena mým jménem a příjmením, tak jsem si nemohl odpustit jí ocitovat M. Byla mým příběhem nadmíru dojata a vyjevila jiskru zájmu o mé povídky, tak mne napadlo ji využít jako zdroj informací o tom, co se vlastně doopravdy nakupuje v těch proklatých drogeriích. Vybaven seznamem čítajícím všelicos od domácí chemie po kolíčky na prádlo, rozloučil jsem se s paní Gothardovou ve Blíževedlech a dojel ještě několik zastávek do Úštěka. Vzhledem k tomu, že tu příjemnou postarší dámu již asi nikdy znovu nepotkám, přikládám zde čtenářům, co jsem z ní spatřil naposledy:
Do kempu jsem nakonec zdárně dorazil a odstartoval dvouapůldenní zážitek navzdory objednávce malinovky hroznovou limonádou v místní hospodě. Spolužáci si všichni do jednoho objednali pivo, tak jsem se pohoršen odebral do chatky a dopsal povídku.
Nedostatek tekutého chleba ve mně však záhy vyvolal neukojitelnou touhu po chlebu pevném. K večeru se u pak u ohniště začaly šířit zprávy, že se ve vedlejší chatce vyskytují celá čtyři balení, a tak jsem přirozeně neodolal a jedno ukořistil. Spořádav čtyři krajíce za tři minuty jsem si však uvědomil, že si takto snadno přivodím nějakou újmu, pročež jsem mezi spolužáky ustavil roli tzv. „chlebostrážce“. Úděl tohoto postu byl jasný – za každou cenou ochránit skývu chleba Clever před mým lačným žaludkem. Pokaždé, když jeden z chlebostrážců selhal, byl nahrazen jiným a cyklus se opakoval. Nakonec si tak onen věhlasný mandát vystřídalo asi pět lidí s tím, že když si některý potřeboval nedejbože odskočit, řekl zkrátka: „Tak jo, já jdu, což znamená, F., že jsi odteď chlebostrážce,“ a show vesele pokračovala.
Večer jsme završili sborovým zpěvem „Basic Boye“ a „Českého Minecraft songu“. Jsme my to ale ztracená generace!