Binární sucho

V úterý skončila podpora Windows 8.1. Navzdory kontroverzím spojeným s jejich předchůdcem, kterého Microsoft odepsal společně s Vistou, jim nemůžeme upřít, že byly pomyslným posledním mohykánem doby, kdy se Windows ještě daly nazývat operačním systémem a ne jeho ubohou parodií, tak, jak to dnes exemplárně představují desítky a jedenáctky. Ačkoli mně a zbylým třem procentům uživatelů počítačů, kteří na této verzi dodnes setrvají, časem nezbyde než přejít na novější, či dokonce zcela jiný OS, a na zlatou éru, kdy Windows vydržely fungovat 5 let bez resetu do továrního nastavení, časem všichni zapomeneme, myslím, že nám jejich hořká smrt alespoň poskytuje příležitost zamyslet se nad tím, kam ty technologie každodenních strastí a potřeb vlastně spějí a zaplakat si, že s tím vlastně nemůžeme nikdo nic udělat.

Svůj první počítač jsem našel v osmi letech věku zapadlý kdesi v koutě v pokoji rodičů. Jednalo se o rebrand jakéhosi obskurního čínského modelu s úžasnými 64MB operační paměti, bleskurychlým procesorem AMD K6-II (pro neznalce, to je 300MHz v jednom jádře!), pevným diskem s gigabajty volného místa a systémem Windows 98 SE, manifestujícím se na špičkovém plochém displeji s 24-bitovou barevnou hloubkou. Samozřejmě, že jsem mohl kdykoli na o poznání výkonnějším rodinném počítači kreslit vláčky nebo hrát Minecraft do sytosti, ale na tom mít svůj vlastní, ač i z tehdejšího pohledu takřka prehistorický stroj, bylo zkrátka něco kouzelného.

A těch věcí, co to umělo! Vedle klasické CD-ROM mechaniky měl můj pět centimetrů tlustý notebook také slot na diskety, které při vložení dělaly takový vtipný zvuk a jichž jsem za dva roky zkušeností dokázal rozbít nespočet. Konektivitu zajišťoval buď luxusní hi-tech USB port (ano, jeden) nebo bezdrátový infračervený komunikátor na bázi IrDA, s jehož pomocí jsem mohl velmi, ale velmi pomalu přenášet data mezi počítačem a telefonem Nokia E51. No nezní to skvěle?

Možná právě kvůli mým skromným začátkům jsem byl naprosto odzbrojen, když jsem k desátým narozeninám dostal zbrusu nové HPčko s širokoúhlým displejem, numerickou klávesnicí a nejnovějším systémem Windows 8. To bylo fakt dělo. Nejenže jsem s tím mohl na internet bez modemu a nepotřeboval jsem přepisovatelné CD k přenosnému ukládání dat, ale on na tom, světe div se, šel i hrát Minecraft! Tou dobou jsem byl přihlášený k odběru jednoho českého počítačového magazínu, takže jsem byl zcela obeznámen s tím, jak je trendy nesnášet tu zlou a hnusnou placatou nabídku Start – a hnusná, to tedy byla. Nebyl jsem tedy jistě sám, kdo zajásal, když zjistil, že Microsoft poskytuje bezplatnou aktualizaci na novější verzi systému, která sice ne nabídku, ale alespoň to tlačítko Start a normální chování plochy vrací.

Žil jsem s 8.1 dobré tři roky, nevěda, že existují takové super věci jako Classic Shell, které z onoho zapovězeného OS dokáží udělat takové svižnější Windows 7.1, až do chvíle, kdy jsem v roce 2016 byl záhy překvapen podivuhodnou ikonou na hlavním panelu, která pod hlavičkou procesu GWX.exe nabízela bezplatný „upgrade“ na systém Windows 10. No řekněte, nevzali byste to zadarmo taky?

Z dnešního pohledu bych to nevzal, ani kdyby mi za to platili. Desítky fungovaly krásně asi první dva dny. Pak se s konstantním proudem aktualizací začaly pomalu, ale jistě čím dál, tím více zpomalovat a vyvádět všelijaké neplechy. Nejprve se rozhodly, že se jim nějaká aktualizace zkrátka nelíbí, a celý měsíc jsem tak byl nucen při startu počítače půl hodiny čekat, než zjistí, že ji nedokážou nainstalovat, vrátí změny zpět a restartují počítač, než jsem si konečně někde na internetu našel, jak ten zpropadený Windows Update jednou provždy utnout, a žil v klidu a relativním míru do chvíle, než jsem jednoho dne probudil svůj laptop ze spánku a zjistil, že se Windows za tu dobu, co jsem nedával pozor, jen tak z plezíru rozhodly vyřadit ovladače na bezdrát. Po dvou dnech prohlížení všemožných diskuzních fór (to už jsem uměl anglicky) jsem to vzdal, zazálohoval si data a provedl factory reset. A o půl hodiny později mne již uvítalo ono důvěrně známé prostředí Metro.

Jediný rok s desítkami mne poznamenal navěky, a tak jsem se rozhodl dát osmičkám druhou šanci. A dnes, když z onoho samého laptopu píšu tento článek šest let po jejich novém začátku, musím uznat, že nezklamaly. Windows nebyly nikdy systém, od kterého bych očekával stabilitu nebo spolehlivost, ale osmičky to nějakou černou magií zkrátka dokázaly. Za šest let téměř nepřetržitého používání jsem jedinkrát neměl problém s aktualizacemi, ovladači nebo výkonem, všechno zkrátka šlo přesně tak, jak bych si nikdy nemyslel, že mělo. Narozdíl od desítek byly (a jsou!) 8.1 též poslední systém, který byl jakž takž použitelný na plotnových pevných discích. Fakt, nechápu, jak je možné, že se na něčem takovém dokážou plně nastartovat za deset vteřin. Tak nějak jsem si zvykl, že můžu svůj počítač používat bez toho, abych se den do den strachoval o neuložená data, pády aplikací nebo zamrzávání systému.

Když jsem si o dva roky později stavěl desktop s o poznání modernějším hardwarem, řekl jsem si, že bych tentokrát mohl pro změnu dát druhou šanci desítkám. Bylo to především proto, že starší systémy nebyly na mém novém procesoru (první generace Ryzenu) oficiálně podporované a nechtěl jsem s tím mít opletačky. Windows 10 si však čestně udržely svou reputaci naprosto debilního operačního systému. Už si přesně nepamatuju, co všechno se mi tam rozbilo, ale vím, že jsem se mimo jiné snažil nasymlinkovat si některé systémové složky na pevný disk (SSD byly tehdy ještě drahé a malé) a desítky se z toho zkrátka sesypaly. Tak jsem se po čtyřech přeinstalacích rozhodl zkusit staré dobré 8.1.

A světe div se, ten nepodporovaný systém mi dodnes slouží bez jediného zádrhelu. Zatímco si všichni okolo stěžují, jak jim desítky nemilosrdně ničí dokumenty i duševní zdraví, mně je to ouplně jedno! Jenže nic dobrého není navěky, a zejména ne, když do toho má co mluvit Microsoft. Díky hojnému zastoupení též nepodporovaných Windows 7 se snad dá očekávat, že základní aplikace ještě nějakou dobu fungovat budou, ale pak mi nezbyde, než „upgradovat“ (nerad to slovo v kontextu Windows používám, neboť tam přechod k nové verzi nikdy nikomu nepřilepšil).

Tudíž, rozhodnu-li se zůstat u Windows, měl bych se připravit na peklo nucených nefunkčních aktualizací, nabídku Start, co neumí pořádně vyhledávat, lištu s aplikacemi, která při sebemenší interní chybě, jichž má habaděj, zmrazí celý shell, odporná nastavení stále více a více vytlačující mé milované Ovládací panely, neustálé obavy, že někde něco spadne a všudypřítomné vědomí, že Microsoft ví o každém mém kliknutí. A to ani nemluvím o tom odporném novém UI, které je dvakrát rozměrnější než to staré (se stejným obsahem) a animacích, které jsou sice hezké, ale člověk by stihl usnout, než se přehrají. O jedenáctkách a jejich nehorázně zprasené kontextové nabídce radši ani mluvit nebudu.

Co jen v takové chvíli nespokojenému uživateli zbývá? V zadních řadách bezpochyby už dobrých několik minut vyskakuje nějaký patron svobodného softwaru, aby mi připomněl, že 2023 je rok Linuxového desktopu a že není lepšího času na přechod. Já bohužel Linux již nějakou dobu používám a nejedná se o zážitek pozitivní. Nainstaloval jsem si Kubuntu (teď někdo řekne, že to je moje chyba a že mám používat Arch) kvůli několika hrám, které mi na 8.1 už neběží, poněvadž k desítkám jsem rozhodnut se v životě nevrátit. Nedávno mi systém (v LTS větvi, ne něco experimentálního) nabídl automatickou aktualizaci, tak jsem si řekl, že se snad nemůže stát nic katastrofálního, potvrdil své heslo a nechal terminál dělat, co dělá nejlépe. Po restartu mne přivítalo rozlišení VGA a chybová hláška co dvě minuty, že nějaký systémový proces narazil na neočekávanou chybu. Aktualizátor chtěl vrátit změny, ale nemohl, protože nový bootloader, jehož odinstalační skript taktéž narazil na nějakou interní chybu, zaplavil konzoli spoustou Pythonových výjimek a nedovolil procesu pokračovat. Musel jsem manuálně přepsat nějaké konfigurační soubory (které neměly sebemenší právo být rozbité), aby se to vůbec dokázalo odinstalovat a zotavit. Zabralo mi to jedno odpoledne, ale představa, že bych tohle musel dělat v práci nebo někde v terénu, mne děsí.

Zbývá tedy už jen MacOS (ne, Chrome OS opravdu nepovažuji za plnohodnotný OS)… ale o tom snad ani nemá cenu mluvit. Systém to je sice stabilní, ale extrémně uživatelsky nepřívětivý pro člověka, který občas dělá i něco jiného, než prohlížení obrázků Mimoňů na Facebooku. Nemožnost opravdové maximalizace oken, kompletní neexistenci kláves Home, End a Delete, navigaci gesty s tunami animací namísto svižných klávesových zkratek a čím dál Applovštější omezení všeho možného (třeba podepisování aplikací) mi o malinko lepší terminál nevynahradí. Ve výsledku bych asi i na těch desítkách dokázal udělat téměř cokoli dvakrát rychleji než na MacOS, poněvadž se stále jedná o systém otestovaný miliony uživatelů všemožných zálib a profesí, a ne jen webdevelopery, televizními komentátory, grafiky a blogery. Hezký systém to je, ale zkrátka není pro mě.

A nejzoufalejší na tom samozřejmě je, že to už lepší nebude. Za dvacet let budou operační systémy napsané v JavaScriptu, 128GB RAM nebude stačit na objednání pizzy a Windows 18 budou vyžadovat zápalnou oběť, aby se nastartovaly. Možná si nakonec už jen připomeňme historický, leč nadčasový citát vizionářky Věry Pohlové:

Já bych všechny ty internety a počítače zakázala.