Dnes jsem se byl formálně zapsat do studia na MFF v Praze. Sama o sobě to jest událost, již nepovažuji za hodnou delšího rozvádění, ale v širším kontextu dnešního dopoledne se nestačím divit, co všechno je člověk za jeden výlet do hlavního města schopen potkat za individua.
Začnu tradiční všudypřítomnou chlebovložkou – do programu Obecná matematika se na sesterské katedře zapsal bývalý spolužák T., se kterým jsme se ve frontě na studentské průkazy dali do řeči a v diskuzi o časovém posunu v Helsinkách (Michal tam nedávno jel vlakem) mi bylo dáno najevo, že si jeho otec údajně vyměňuje knihy s veleslavným panem Chlebounem! Nu, co dodat, na vesnici (i když má dvacet tisíc obyvatel) se všichni navzájem znají:)
Po zápise jsme s T. vykročili na náměstí I. P. Pavlova, a jelikož odbila dvanáctá, usoudili jsme, že by bylo vhodné zaopatřit si něco k snědku. Obsadili jsme tak první objevivší se podnik disponující kebabem a posléze se odebrali na Tylovo náměstí náš pseudooběd spořádaně spořádat, leč to se neobešlo bez poznámky jakéhosi kolemjdoucího v tričku s logem pizzerie:
„No jo, maj kebab.“ (prodleva)
„Si určite koupili na kreditní karty. Protože jsou studenti.“
(přidali jsme do kroku)
„A pak to vyhoděj do koše. Ale to nebojte, my to po vás sníme!“
Bohužel jsem nucen konstatovat, že se neznámý odpůrce kebabu v naší introspekci hluboce zmýlil – já totiž kreditní karty opravdu nemám, vlastním pouze jednu, a to debetní. A co se basketbalu týče, v odpadkovém koši nakonec skončil jen alobal a trocha salátu, která spadla na zem (jsme přeci čistotná stvoření). Jistě se v tuto chvíli sami sebe ptáte, co by takovýto srdcervoucí zážitek ještě mohlo překonat? Odpověď jest nasnadě – zpět do B. jsem se rozhodl jet vlakem.
V posledním vagoně City Elefantu se poblíž mě usadila jistá skupina studentů pravděpodobně nižších ročníků střední školy a začala nonšalantně pomlouvat své spolužáky.
„Hej a… hej a koho byste, kdybyste někoho mohli, koho byste vyhodili ze školy?“
„No, Fil-“
„Kromě Filipa a Ondry.“
<zazněla nějaká jména, která si již nepamatuji>
„A Filip je autista nebo tak něco?“
„Možná? Myslim že nějakej dys… lektik a dys… grafik nebo tak něco.“
…
„Já jsem včera nějak u lavice narážel do <jméno si nepamatuji> a Filip z toho měl úplnou bouli, to bylo odporný.“
Aha, tak homosexualita jim nevoní, odtušil jsem. Tak už mám nějaký obraz o tom, co je to asi za lidi, ale ještě mi chybí poslední střípek skládan-
„Lukáš je hrozná svině.“
„Ale má docela hezkej zadek.“
„Tebe zajímá, jak maj kluci velkej zadek?“
„No tak ne jako jak má velkej zadek, ale dá se podle toho poznat, jak je namakanej.“
„Ale Lukáš neni namakanej.“
„Ale jo je.“
„On má jenom velký ruce, ale je hrozně slabej.“
„Ale má břišáky.“
„Břišáky? Vidělas někdy břišáky?“
„Tak je ukaž frajere.“
<tady bylo něco, co nešlo odposlechnout>
„Ale to s jeho zadkem nemá nic společnýho.“
„Ale ty tomu nerozumíš.“
„Takže ty jako první věc co si na klukovi zjistíš je jeho zadek?“
„No ne, tak nejdřív se podívám, jestli je pěknej jako obličejově, jestli by mohl bejt namakanej a tak, pak přejdu dozadu, podívám se mu na vlasy zezadu, pak na ten zadek, a když vypadá dobře, tak si řeknu o Instagram.“
Odtud už se mi hnusilo poslouchat dále. Že redukují lidi na jejich gluteus maximus, to je jejich věc, ale budovat vztahy na technologiích od Facebooku je moc silné kafe i na mne.