Dnes je venku velikananánské vedro. Leč tentokrát to není celý příspěvek, ale jen začátek mé grandiózní prázdninové dekalogie. Včera jsem spolu s dlouholetým známým a sousedem M. odjel sehrávat roli praktikanta na jistém robotické táboře poblíž Příbrami, a přes prvotní obavy, že jsem doma zapomněl zubní kartáček, bez jehožto by se mé desetidenní neplacené zaměstnání zhroutilo jak domeček z karet ještě, než vůbec začalo, jsem nakonec zjistiv, že se schovával na samotném dně batohu v nenápadné krabičce, úspěšně započal svůj vezdejší pobyt.
Nultý den jsme strávili představováním se dětem a inicializačními rituály dětí samotných. V duchu oné události tudíž uznávám za vhodné zde pro optimální navigaci v následujících záznamech uvést zběžnou charakteristiku jejich očekávaných klíčových aktérů. V zájmu zachování anonymity uvádím pouze první písmena křestních jmen.
Š. – jedenáctiletý miniborec, který mne minulý rok nařkl z neznalosti všech Pokémonů (ačkoli, jak jsem později zjistil, do té chvíle nevěděl, že Pokémoni existují mimo karetní hru a seriál). Od onoho zlomového okamžiku prošel nevídaným vývojem charakteru a místo své někdejší role benjamínka na výtvarném táboře letos věnoval svou přízeň robotickému.
K. – normálně bych ji zmínil až později, ale došlo mi, že ji tak trochu potřebuji pro patřičné dobarvení Š. Nu, zkrátka, oblíbeným Pokémonem slečny K. jest Vaporeon. Gurmánům internetové kultury zde již dozajista svitlo v hlavě, leč pro ty nezasvěcené poodhalím roušku mystifikace: Kdysi dávno se v hlubinách 4chanu objevil jakýsi anonymní přispěvatel s pseudovědeckým doznáním o tom, že samice rodu Vaporeon jsou dle jeho empirických pozorování ideálním Pokémoním milostným partnerem pro nadržené lidské samce. Jeden anonymní dobrodinec mi nedávno věnoval plyšovou miniaturu onoho zvířátka, a tak jsem usoudil, že by bylo nadmíru zábavné vzít si jej s sebou. Efekt se dostavil vzápětí – Š. se při představování nadšeně vyjádřil, že prý má velmi rád Vaporeona. Nebohé dítě nejspíš nemělo nejmenší tušení, proč jsme záhy vybuchli v smích, ale třeba mu to za pár let prozradíme. Málem bych ale zapomněl – zpět ke K.! Pro účely příběhu jsou důležité snad jen dvě věci – zaprvé, málem mne jednou porazila v Mario Kartu, zadruhé, je jí 17. Důležitost těchto dvou cifer si však vysvětlíme až v následujícím odstavci.
D. – je mu 23. Řekněme k tomu jen, že o poměru věku D. a K. pojednává jedna z epizod XKCD, komentujíc jej rovnicí s dělením jedné z proměnných dvěma a přičtením sedmi.
Z., D. a A. – popisuji je jako koletivní/davovou postavu, neboť nic jiného si takoví prašiví web developeři nezaslouží. Z. se mnou ale občas hraje Mario Kart, tak ta je jen napůl prašivá.
J. – líbí se Z. A je mu něco přes třicet.
K večeru jsem též potkal dlouho ztraceného A., jenž mne překvapil vlastnictvím laptopu s Windows XP. Dokonce i vypadal jako ten můj. Smluvili jsme si, že si někdy musíme zahrát Unreal Tournament 1999, ale bylo už pozdě, tak jsme zbytek nultého dne tak nějak proflákali. Jelikož jsme přijeli až na večeři, nebyla snídaně, a tudíž ani tzv. druhá večeře (rozuměj dojídání zbytků ze snídaně), tak jsem trochu hladověl.
Následujícího rána jsme se probudili do onoho pověstného velikananánského vedra. K snídani měly původně být rohlíky, ale když jsme přišli, už z nich mnoho nezbylo. Na 9:05 (termíny srazů jsou striktně ve formátu 9:<den měsíce srpna>) jsme svolali děti a D. je provedl po táboře, načež si naši svěřenci postavili své první roboty a já zjistil, že A. dosud neměl tušení, co je to Among Us.
Polední „klid“ jsem strávil pilným připravováním vodní bitky, kde mi krokoměr na telefonu naměřil pěkné čtyři kilometry jen z nošení PET lahví s vodou ke hřišti pod kopcem. Vedro ze mne však dostalo to nejlepší i nejhorší, a tak jsem po zbytek dne nebyl s to dělat o mnoho víc, než jen vysíleně ležet na gauči.
Tentokrát už byla i druhá večeře, tak jsem aktuálně u třetího rohlíku:)