Nedávno jsem velmi soustředěně přemýšlel o tom, že by byla veliká škoda, kdybych na narozeniny mimo jiné i blahoslaveného pana Chlebouna nevyvedl nějakou tu vylomeninu. Vytipoval jsem si tak už před časem v mapách seznam míst v ČR, která mají v kořenu svého názvu „chleba“ s úmyslem některá z nich pietně navštívit. Obvykle se jednalo o nepříliš výrazné vesnice, avšak jedno místo vyčnívalo nade všechny – jakási Hospoda u Chlebounů ve vesnici Čistá poblíž Litomyšle. Jak jistě všichni z každotýdenního pozorování statistik na příjmení.cz moc dobře víme, aglomerace onoho městečka jest v celém naší republice místo s největší koncentrací Chlebounů vůbec, a tak jsem měl jasno: o tohle zkrátka nemůžu přijít.
Přemluvil jsem rodiče, aby mi k svátku pokryli náklady na celodenní jízdenku na České dráhy (což o to, asi by mne to nezruinovalo, ale přispívat do hladového chřtánu ČD ze svého bych asi neunesl), a dva dny před ním jsem časně z rána vyrazil rychlíkem do Prahy. Ty vlaky jsou náhodou moc vtipné – na konečné vám to řekne „Vlak zde jízdu končí. Jménem národního dopravce České dráhy vám děkujeme… (etc.)“ – tak děkuju obratem, úplně jsem zapomněl, že jste donedávna byli kvazimonopol. Hned mám mnohem lepší náladu, jen škoda, že jste to v anglické verzi nějak vynechali. Mimochodem, ten první rychlík byl toho dne snad jediný bez zpoždění. Neschopnost téhle společnosti je nebetyčná.
Z Prahy jsme jeli EC (takový hezký název, ale přesto to jede jak pohřebák) do Chocně, kde jsme hodinu čekali na přestup na osobní vlak do Litomyšle, tak jsme se přirozeně chtěli porozhlédnout po městě, ale záhy jsme shledali, že Choceň je vedle svých jogurtů výjimečná v podstatě jen jednou věcí – totiž, že tam vůbec, ale vůbec nic výjimečného není. Na náměstí jsou všehovšudy tři lavičky, a co do pamětihodností akorát jedna kostelní věž, morový sloup opodál a bar s Wi-Fi sítí „barcenda“.
Mohli byste samozřejmě namítat – vždyť jsem úplně zapomněl na choceňský zámek! Ale chyba lávky, nezapomněl jsem na něj ani zdaleka, jen jsem zjistil, že je místním patrně naprosto ukradený, tak jsem se přizpůsobil. Jen pro perspektivu, dokonce ani jako orientační bod pro nalezení zámeckého parku jej choceňští nevyužívají:
Naštěstí jsme zde nemuseli dlouho lelkovat, jelikož se jednalo jen o tranzitní bod cesty, a tak jsme hoďku a něco nato již vystoupili v Litomyšli. Průzkum města jsme si však nechali až na odpoledne, především, protože jsme měli hlad. Tak vzhůru do hospody U Chlebounů!
Trať z Litomyšle do Čisté je sice nějakých pět kilometrů dlouhá (ta naše byla ještě o tři delší, neboť jsme šli z opačných konců města), avšak v celé své délce urbanizovaná – řeku Loučná zde totiž většinu cesty obklopuje vesnice Benátky. Ještě v Litomyšli byla u řeky výstražná cedule oznamující zákaz lovu ryb – a opravdu, pravděpodobně tu tyhle věci ctí, neboť ve vodě čisté jak Čistá se to jimi jen hemžilo. Bohužel po několika stech metrech už po řece zbylo pramálo, ale vzhledem k tomu, že je téměř stojatá, to asi ještě pár týdnů problém nebude.
V Benátkách také měli takovou vlastní odrůdu naučné stezky, ale musím říct, na to, že mají v regionu tolik Chlebounů, borci z MAS Litomyšlsko patrně nemají moc v lásce jazykové korektory.
Už tady je pomalu více fotografií než textu… tak ještě jeden hřebík do rakve: tenhle dům sice vypadá na spadnutí, ale, světe div se, z poštovní schránky čouhal dopis. Připadá mi to jako docela romantický výjev, ale pokud zde opravdu někdo bydlí, bojím se, že asi podobného názoru nebude.
Měl jsem už docela hlad, ale v hospodě otevírali až ve dvě. Našli jsme si tedy na mapách jakousi „rozhlednu“ (důraz na uvozovky) vprostřed nedalekého pole a krátce po poledni ji úspěšně dobyli. A samozřejmě aby toho nebylo dost, tabule pod ní hlásá, že je z vrcholu (rozuměj plošiny) vidět až do „Krknoš“. Toho si vážně nevšimli? Či jsou snad litomyšlská a krkonošská větev Chlebounů v nějakém pokrevním sváru, že si nemohou přijít na pohoří?
Ale hory a rozhledny stranou – na hodinkách jsem měl půl druhou, tak jsme se obrátili nazpátek a plni očekávání došli posledních několik kilometrů ke Chlebounům. Uvnitř byl jen jeden obsluhující, jehož jméno se ukázalo být Němec – takový podfuk!
Ale jídlo náhodou neměli vůbec špatné, a co víc: dali nám k němu – to byste neuhodli – CHLEBA!!!
To je zkrátka zážitek, jakého se vám dostane jen na jednom místě na celém světě, pomyslel jsem si, a ukusuje chlebu k hermelínu, sestavoval jsem si v hlavě, jak tomu nicnetušícímu hostinskému vlastně chci vyložit, že má naprosto nejlepší jméno pro hospodu. Nevšiml jsem si tak, že z branky poblíž hostince mezitím vyjeli dva postarší cyklisté, o nichž jsem po inspekci poštovní schránky vykoumal, že se jmenují Chlebounovi – to jsem vážně propásl životní příležitost. Navíc tam bydlí minimálně čtyři… tím pádem už vím o devíti! (to je skoro 5% všech žijících Chlebounů)
Ale nemělo cenu plakat nad rozlitým mlékem – zaplatili jsme a já započal hovor s panem hostinským nevinnou otázkou:
„Jo, a můžu se vás zeptat, z čeho vznikl název týhle hospody?“
„No, protože se už po generace domovníci jmenujou Chlebounovi. Pan Chleboun, tomu už teď je nějakejch 70 let, tady měl řeznictví, ale někdy po revoluci z toho udělali hospodu a já to pak převzal, ale tak to jméno, jakkoli je třeba nepraktický, nemělo cenu měnit.“
„To ani náhodou! To je totiž úplně nejlepší jméno. Víte, že jsem ráno vstával v šest a jel sem v podstatě z Prahy jen kvůli tomu názvu?“
„Tyjo, to zní teda docela šíleně.“
„No nekecám. Dneska totiž má narozeniny jeden můj známej, co se jmenuje Chleboun. Řekněte, že to je fakt hustý příjmení?“
„Tak… určitě se to dobře zapamatuje. Tadyta zastávka támhle, tý se tady normálně říká U Chlebounů. Prostě když sem chceš jet, řekneš řidičovi, že chceš ke Chlebounům, a on tě doveze sem.“
„Počkat, jakože tak vážně pojmenovali tu zastávku?“
„To zatím ne, ale všichni tomu tak řikaj. Je to tady taková tepna.“
To měl pravdu. Hospoda u Chlebounů byla shodou okolností před 15 lety jedním ze dvou míst v Čisté, kam zavedli bezdrátový internet. To ten čas letí! Bavili jsme se ještě nějakou chvíli i o jiných věcech, ale jelikož jsem žádného skutečného Chlebouna nezastihl, uzavřeli jsme to s tím, že jestli někdy budu poblíž, ať si je pan Němec jist, že své dílo dokonám. A místním Chlebounům nechť vyřídí, že mají úplně nejlepší příjmení.
S tím jsme se rozloučili a já vyrazil stejnou cestou zpět do Litomyšle. Postřehl jsem jednu zajímavou věc – až na několik výjimek, jež byste snadno spočítali na prstech, měl každý dům v Čisté buď bazén, nebo skleník, ve vzácných případech i oboje. Leč není to s podivem, díky rozložení obce měl každý zahradu o velikosti menšího fotbalového hřistě.
Z Litomyšle opět udělám komentovanou fotoprohlídku:
Tohle… tyjo, to ani nevím, co je. Ale je před tím hodně hluboká studna a také jsme na místní Wi-Fi zjistili, že pojedeme-li přes Pardubice, můžeme se do Prahy svézt nějakou náhražkou Pendolina.
Tahle budova tam vzadu je důležitá – poblíž jsou totiž nějaké poučné tabule o předsednictví ČR v EU v roce 2009, ku příležitosti toho letošního. Na jednom z nich je též vyfocená německá kancléřka… která shodou okolností zrovna ten den měla narozeniny! Moje sestra však tu paní nebyla za nic na světě schopna identifikovat – patrně o Merkelové ten den ve svých 17 letech slyšela poprvé. To já o paní kancléřce v sekundě psal fanfikce na angličtinu!
A poslední fotka z Litomyšle (mám jich víc, ale úložiště na serveru už tolik ne) – penzion Paseka se zdí s motivy… no, radši se to nebudu snažit pojmenovat.
Po zmrzlině jsme již zamířili zpět k nádraží, kde se nám naskytl pohled na poslední exemplář místní pravopisné expertízy – vagon ČD Cargo, kde zepředu místo „klapky“ napsali „klapy“ (dokonce dvakrát za sebou) a na boku zkomponovali tenhle skvost:
V blískosti Chocně už mi ale docházela šťáva v mobilu, tak jsem ještě koupil místenky do IC a zbytek cesty jen koukal z okénka. Nu, a o dvě zpoždění a návštěvu Albertu později jsem již seděl v expresu z Pardubic. A to byste neuhodli, koho jsem tam potkal – M. z někdejší 4.A! Píšu to sem proto, že jediná věc, kterou jsme vyjma školy kdy měli společnou, byla, že jsme oba sledovali Like House – já, abych se tomu smál, ona dost možná i jako skutečná fanynka, ale to není důležité: zkrátka a dobře, tiktokeři z lajkhausu byli tak nějak jediný předmět našich nemnoha konverzací. Když o hodinu později vlak zastavil na hlaváku a já se sestrou se zvedli každý z jiného místa, zjistil jsem, že jsme v zástupu obklíčili povědomého člověka, a po zkontrolování Instagramu již nebylo pochyb – ten týpek se slunečními brýlemi nebyl nikdo jiný než Lukáš Tůma z Like Housu! Když k němu ještě přičtu M., nemohu než konstatovat, že jsem asi omylem narazil na nějaký exkluzivní tiktok vlak… bohužel to na zpoždění dvaceti minut, tak charakteristickém našemu veleslavnému národnímu dopravci, nikterak neubralo.
Domů jsme se nakonec vrátili až po půl jedenácté, já navíc s rozbolavěným kolenem – holt nejsem na takové cesty stavěný – ale i přesto jsem se ještě zmohl na pár rohlíků a šel do hajan až krátce před půlnocí.
Ještě ale zbývá jedna věc, na kterou jsem onehdy už neměl energii:
Jménem národního bloggera Čendy přeji M. a Angele zpětně všechno nejlepší k narozeninám.