Když se pan Xiao sešel s panem Řehořem, bylo to setkání vpravdě osudové, ba přímo signifikantní. Leč budiž váženému čtenáři dáno ve známost, že šlo o setkání značně nevyvážené, ba přímo nerovnoprávné, neboť pan Xiao, pravidelný to návštěvník skrovného weblogu Řehořova, měl čerstvého absolventa Keplerova gymnázia obrazně i doslova přečteného, zatímco on, pan Čeněk Řehoř, životním povoláním student a nepříliš úspěšný spisovatel, nevěděl o panu Xiao ani pouhopouhé zblo. Znal o něm maximálně to, co byl schopen v rychlosti dedukovat z jeho neskrývané oddanosti, když na rekreaci v jižních Čechách zaregistroval jej jako poslední dobou svého jediného čtenáře skrz světově proslulou špehovací síť Googlu.
Byl tedy omezen spolehnout se výhradně na svou představivost a odhad veskrze povrchní – všechno, co Xiao nosil ve své duši, bylo před Řehořem umně skryto v útrobách změti dat palubní desky služby Analytics, pečlivě filtrované tak, aby v komplianci s evropskými zákony nebyl autor nucen vystavovat návštěvníkům prohlášení o ochraně soukromí, či chcete-li, její absenci. Mohl se jen domýšlet, jaký ten člověk, dlouho již přispívající do jednotkové týdenní populace Řehořova portálu a objevivší se znenadání dne druhého července jako jediný výčnělek grafu návštěvnosti, vlastně je a jaké jsou jeho úmysly a životní postoje.
Navzdory prvotní zdrženlivosti nemohl si Čeněk nepovšimnout, že pan Xiao, jenž by se svým zájmem o jeho občasné výlevy pomalu mohl z nauky o nevelkém literárním repertoáru Řehořově úspěšně složit maturitu, navštívil jeho nicotný webový portál poprvé již několik týdnů nazpět skrze článek Praha po setmění, pravděpodobně jeho dosud nejskvostnější produkci, a tak vida, že původem zjevení čtenářova byl vyhledávací živel Googlu, podlehl nutkání rozjímat, odkud onen tajemný ctitel kráčí. Svědectví, jež poskytla v zevrubném průzkumu rozvědka, jeho touhu po vědění nikterak neukojila, neboť si student byl plně vědom, že intrikátní ústrojí analytického střediska jsou schopna jeho návštěvy z jistého středočeského okresního města převelet do Českých Budějovic, a tak údaj, že pan Xiao, strávivší na jeho stránkách již hezkých několik desítek minut, domněle pochází z Prahy, nepovažoval za v mnohém směrodatný.
Leč přes nevábné výsledky observace surových dat nebyl pan Řehoř ani zdaleka ochoten vzdát své slepé pokusy o odhalení identity onoho milovníka jeho věhlasného sarkasmu, pročež věda, že počáteční návštěva Xiaova odehrála se jediný den po stvrzení spisovatelova příspěvku do školního časopisu Tycho, vzpomněl si na nedávnou diskuzi, kterou o statistikách své amatérské produkce, v té době o značnou míru populárnější, vedl s šéfredaktorem magazínu.
„Tak J. má taky sledování návštěvnosti?“ podivil se Čeněk. „Nuže, v takovém případě by asi bylo dobré říct, že já taky a že vlastnictví Google Analytics tedy tímto oznamuji,“ deklaroval parafrází jednoho z mnoha dopisů, jež otec adresované dívky uveřejnil na svém obdobně obskurním blogu, na schodech k šatnám gymnazijním. „A čte ti to někdo poslední dobou?“ zeptal se zvědavě pan šéfredaktor. „Náhodou!“ ohradil se Čeněk, „Když nepočítám svoji sestru, tak ještě asi dva spolužáci a pak… pak tu je tenhle týpek s Redmi Note 7 z Prahy, to teda nevím, kdo je, ale čekal bych, že asi taky nějaký spolužák,“ odhalil zamyšleně. Jediné, co si z oné diskuze ve věci svého tajemného příznivce vedle dalších záludných otazníků pan Řehoř odnesl, bylo vědomí, že se nejednalo o některého z účastníků konverzace, což, přiznejme si, jeho hledání mnoho vpřed posunout nemohlo.
A tak jedné ponuré červencové půlnoci otevřel si svou databázi poznovu, prohlížeje si důkladně každý záznam jeden po druhém, až všimnul si skutečnosti nadmíru pozastaveníhodné – pan Xiao patrně frekventoval jeho blog s oblibou v hodinách hlubokonočních, kdy nejenže soudné lidské bytosti obvykle spokojeně oddechují v peřinách, ale není též pochyb, že web pana Řehoře, ustavený na neplacené hostovací platformě daleko za oceánem, se v onu denní dobu musel obvykle načítat tak dlouho, že by si čtenář mohl s několika vteřinami nazbyt odejít uvařit kafe. I zamyslel se Čeněk nad nesmírnou obětavostí čtenářovou a v náhlém impulzu si uvědomil, že onen noční návštěvník, jenž přes svůj viditelný zájem o jeho tvorbu nezanechal po sobě dosud jinou než nevědomou stopu ani ve světě virtuálním, ani reálném, zamýšlí patrně své ohavné tajemství ponechat v zákulisí, a nakonec zúžil své nejhorší představy na jediné šokující vysvětlení – chtěje zůstat nespatřen, inspektuje můj velectěný blog jistě další z mnoha vládních špehů lačnících po mých schématech Elektrárny a výrobny autobaterií, pomyslel si a věděl, že ač následující slova píše s těžkým srdcem, nedává mu Xiao jinou možnost.
Nechť je tedy mým nemnoha čtenářům uvedeno ve známost, že navzdory všudypřítomné glorifikaci a přehánění zde na blogu nejsem ve skutečnosti ani zdaleka takový husťák, jak píšu. Chcete-li číst něco podobně vyvedeného od skutečného borce, přečtěte si Chlebounoviny. A vlastnictví Google Analytics tímto oznamuji.