…ale přece! Poté, co mi Billa v B. zlomila srdce lumpárnou s bagetami, zanevřel jsem na ni, jak se ukázalo, nakonec jen na necelé dva dny, neboť dnes, patrně poté, co REWE v důsledku mého článku spadly akcie do záporných hodnot (tedy, to myslím ani nejde, ale nešť), udělala na mne havlíčkobrodská pobočka dojem polárně opačný.
To samé nemohu říct o neznámých nadšencích do country hudby, ježto zde na náměstí, hostujícím mimo jiné i Borovského někdejší baráček, rozjíždějí na plné pecky píseň „Až přijde ten den“, zatímco se tu na otevřené WLAN České spořitelny snažím odzkazit předvčerejčí vejce…
Ale abychom se vrátili k tématu, které jsme načali (cit. M. Ch. 2008), šel jsem si k pultu s uzeninami pro patnáct deka šunky nejvyšší jakosti, když jsem záhy již z dálky zpozoroval, že pan prodavač za pultem (rarita, ba možná dokonce endemit, neboť osazenstvo těchto končin obchodů bývá obvykle ženské) je bezpochyby borec, s jakým si není radno zahrávat. Malý (asi 11 let) kluk naproti němu žadonil právě o deset deka salámu, když pan prodavač, samá ochota, i když možná zčásti strojená, což však nikterak neubralo na dojmu, řekl mu „Zajisté, pane,“ a nerezovým bodcem nabral patřičné množství uzeniny.
Dychtivě jsem též přistoupil k pultu, nedočkavý konfrontovat tohoto sensei mezilidské komunikace osobně, a nemohu než s radostí konstatovat, že má již tak náročná očekávání dalekosáhle překonal. Mladík ve svých pozdních dvacítkách s krapet tmavší pletí oslovil mne hlasem, jenžto ve mně vyvolal podezření, zda se nejedná o rozhlasového moderátora minuvšího se povoláním. Šunku briskně napíchl na bodec, jímž předtím elegantně šmejdil mezi jednotlivými druhy zjišťuje, která je mi libá, a váhu odhadl na pět gramů přesně. Jestli si tohle někdy nějakým nedopatřením přečte někdo z Billy, vězte, že si onen tmavovlasý šoumen z Havlíčkova Brodu dle mého skromného názoru zaslouží tučnou prémii.
Jako malá chuťovka na konec – než se na mne dostala řada u pokladen, zaslechl jsem od vedlejší, že má onde stojící zákazník zaplatit 173 korun. Říkal jsem si, že jen zvýšit poslední dvě číslice o jednu, doplatil by se pán se žlutou taškou k číslu mého oblíbeného autobusu z Ohrady na Vypich. A několik vteřin na to nevěře vlastním uším – paní přede mnou ukázal tablet na kase přesně tuto sumu. Nechť je 184 korun oné dámy další z příčin mého podezření, že žiji ve velmi nepovedené simulaci.
A na náměstí teď pro změnu zní „Na kolejích dobrej hobo neni nikdy sám“…