Předevčírem večer jsem se podruhé díval na Morbiusa (vím, není to správné skloňování, ale nic jiného si ten kinematografický paskvil nezaslouží), když vtom kolem půl desáté večer do pokoje přiletěla vpravdě olbřímí můra. Na délku měla odhadem bratru pět centimetrů, to však nebylo nic v porovnání s bezmezným rozměrem její retardace a hlučnosti.
Po několika minutách se zdálo, že odletěla, leč opak byl pravdou – můra se totiž lstivě schovala za roletu okna, jen aby o sobě hodinu nato dala vědět v plné síle a hlasitosti. Nakonec jsem jakž takž usnul doufaje, že si přes noc můra najde svou cestu ven, ale to jsem od ní navzdory dokořán otevřeným oběma křídlům okna očekával příliš. V sedm ráno totiž svým nelibým basem utnula můj sladký spánek po jeho circa šesti hodinách, načež opět zalezla za roletu.
Měl jsem za to, že tím naše nepěkná známost skončila, dokud se podobný scénář nezopakoval včera večer – příběh jak rozbitá gramofonová deska: jen co jsem ulehl do peřin, ozval se zpoza rolety ten nesnesitelný bzukot. Tentokrát jsem usínal již dobrou hodinu a půl, ale nakonec jsem to skousl. Ne však na dlouho – ve dvě v noci jsem byl symfonií připomínající jakousi syntézu sekačky na trávu, helikoptéry a sbíječky vyrušen počtvrté. Můj kvazihibernující mozek toho však měl tak akorát dost, a tak – nevím jak – nabyl dojmu, že tam ta můra celou dobu počítá IDCT (pro normální lidi: inverzní diskrétní kosinová transformace, nebojte, sám nevím, co to je, ale používá se to v kódování médií, např. v MPEG-1 nebo JPEG). Po asi deseti minutách setrvání v tomto přesvědčení mi začala docházet jeho absurdita, tak jsem napsal jednomu bývalému spolužákovi, zda je normální, že hmyz u mne v pokoji počítá diskrétní transformace – odpověděl, že prý opravdu ne, ptaje se, zda náhodou nejsem na LSD.
Nuže, pokud mi náhodou včera někdo dal něco do pití, pevně doufám, že skutečnost, že po můře dnes ráno již není ani vidu, ani slechu, není součástí halucinace.