Světoborný muzikant

Co bych to byl za umělce, kdybych jako exkluzivní vlastník domény mamstylcendy.cz (tedy alespoň na dobu příštích jedenácti měsíců) také neměl na triku nějaký ten bizarní český cover? To je otázka velmi dobrá a také samozřejmě v celém rozsahu řečnická, neboť opravdu nejeden v hlubinách svého hudebního portfolia mám! Pohodlně se, milé děti, posaďte a vyslechněte si příběh písně Zelený krýpr. Anebo ne – nejdříve dejte svým uším napospas (či vice versa) digitalizovanou nahrávku onoho květu tehdejší amatérské produkce. Bude se načítat dlouho, neboť jsem nestydatý freeloader a neplatím za hosting, za což se Vám, čtenářům, hluboce omlouvám, ale slibuji, že stojí za to. Možná se ale raději nejdříve ujistěte, že máte po ruce ubrousky.

Tak jo! Máte dvě minuty na to dojít si do koupelny řádně vyklopit zbytky večeře. Připraveni? Fajn!

Minulý týden na autorském čtení měla dle vlastních slov má sestra A. tak trochu déjà vu, když jsem během písně Piješ? Piju! razantně zatrhl Matějovi prozrazení zápletky s tekutým chlebem. Při té příležitosti si totiž, jak neváhala ihned vylíčit své spolužačce, vzpomněla, jak jsem kdysi – tuším ve čtvrté třídě – přerušil vystoupení na berounské soutěži pěveckého potěru, protože moje skvadra lidově řečeno pokonila refrén.

Dnes jsem se tedy konečně odhodlal z půdy snést rozbitý ProBook 4720s po rodičích, pokoušeje se za každou cenu vydolovat sebemenší smítko této nezapomenutelné historie. Po dvou hodinách neúspěšného prozkoumávání interního disku narychlo připojeného k běžícímu desktopu jsem toho měl tak akorát dost, avšak naštěstí jsem v poslední naději zavolal otci, který mi vyjevil, že se mnou vyhledávaný záznam nachází v té a té složce jejich nového počítače. Video jsem extrahoval, deinterlaceoval, zazálohoval a zbytek už znáte.

Zde je ještě MS Word dokument z 28. května 2013 (to jest přesně 8 let a 11 měsíců B. C., preferujete-li takový letopočet) s kompletním textem – pravopisné chyby jsem pro autenticitu nechal, jak jsou: Tady!

Okolnosti vzniku tohoto hitu, díky němuž zajisté brzy vejdu do dějin jako novodobý Karel Gott, mám v hlavě velmi mizivé, avšak něco si ještě vágně vybavuji; Píseň Severní vítr jsme zpívali s naší třídní Peterovou na hodinách hudební výchovy. Já tou dobou s až nezdravým nadšením sjížděl Minecraft songy, především tedy v angličtině (CaptainSparklez a TryHardNinja byli moji idolové), každý den na své Nokii E51 v aplikaci YouTube Mobile na 15 snímků za sekundu a v rozlišení bezmála desetiny megapixelu, ale zvukem nikterak neomezené. Zelený krýpr v původní podobě byly jen čtyři verše refrénu, avšak jednoho osudného dne cestou ze školy jsme si poblíž domu 1343 v ulici Pod Homolkou (pamatuji si to, jako by to bylo dnes!) se spolužákem Oliverem podali ruce nad tím, že do několika měsíců a do dne tu věc dokončíme a zazpíváme na Slavíčkovi.

Já, nadějný textař a klavírista a malý blonďák, jehožto leckdo přirovnával k Justinu Bieberovi, no není to vysněné duo? Oliver byl zkrátka brand image, o které se nikomu nesnilo, a já ho měl navíc zadarmo, tak jsem neváhal, dopsal zbytek textu a několik dní na to jsme již měli namířeno do druhého patra Jungmannovy základní školy zaregistrovat se k organizátorům soutěže. Byli jsme přirozeně úměrně našemu věku velmi sebejistí a okázalí ve vystupování, takže jsme neformální talentovou zkoušku navzdory nadmíru bizarní nátuře textu složili na sto deset procent. Jakási studentka druhého stupně nad tím nevěřícně kroutila hlavou: „A to jste složili vy?“ ptala se. „No! To jsem složil já!“ odpověděl jsem rozjařeně máchaje ve vzduchu rukama. Jedna ze slečniných kamarádek žertovně napodobila mou gestikulaci, načež se obě rozesmály a chvíli nato nás nechaly jít vlastní cestou s tím, že se uvidíme za měsíc v sále České pojišťovny.

Od té doby jsme se den co den scházeli na hromadě hlíny na pozemku jistého pana Kouby, ideálním to místě pro vizionářská setkání, neboť hrouda rychle schnula a byla jen taktak v dosahu naší domácí WLAN, kde jsme pilně dolaďovali detaily textu a nacvičovali. Dle svědectví A. jsem ji jednou vzal s sebou a ptal se jí, jak by vyměnila jeden rým za nějaký lepší (myslím, že se asi jednalo o věc-noc), ale prý nevěděla. Po několika dnech konspirování jsme však byli více než připraveni udělat díru do světa.

Osud našim záměrům bohužel přízniv nebyl. Skladba se rázem stala jednoduše řečeno trhákem – spolužáci si ji občas zpívali o přestávkách, spolužačky, řekl bych, vděk Oliverovi, s prosebnýma očima loudily u paní třídní, zda by nám nerozkázala přijmout je k sobě do dua – a hle, navzdory definici slova duo tak její neoblomné slovo záhy pravilo. Co naplat, kvartet taky ujde. Precends vztyčený takovýmto kompromisem se bohužel ukázal být vražedný, neboť několik dnů nato s námi již zpívaly takřka dvě třetiny třídy. Zároveň též udělal tlustou čáru přes rozpočet plánům přetransformovat se v trio spolu s Ondrou ze třetí třídy (též autorem tohoto citátu), který uměl zpívat lépe než my dva dohromady, ale na úkor svého externismu byl exekutivou paní Peterové považován za druhořadého (což je trochu ironické, neboť se shodou okolností jedná o jediného aktéra tohoto příběhu, s nímž jsem dodnes v kontaktu). Oliver se mi tehdy – myslím, že jsme stáli v pravé polovině šatny (směrem od vchodu) asi čtyři desetiny její délky od dveří – svěřil: „Ale vždyť to je úplně hrozný. To zní jak nějakej středověkej chorál.“ Dal jsem mu za pravdu a neváhal jej následujícího dne ocitovat paní třídní. „Prostě jsme to vymysleli pro dva a teď to zní jak nějakej středověkej chorál,“ řekl jsem důrazně. Vzpomínám, že z toho bylo docela drama, ale nakonec jsme v rozumné debatě došli k závěru, že by se nás tolik na pódium stejně nevešlo. Nakonec jsme tedy nastoupili v sestavě díkybohu omezené – to jest:

• Já – textař, manažer, klavírista a zpěvák. Onehdy třídní premiant, dnes neúspěšný spisovatel a vůdce (a jediný člen) kultu Michala Chlebouna.
• Oliver – zpěvák, model a spolumanažer. Idol žen především vděk blonďaté čupřině a komunikátoru Nokia 9000 (myslím – odpusť, zklamala-li mne paměť, Olivere!) s QWERTY klávesnicí, později vyměněnému za PDA s Windows Mobile. V páté třídě byl přijat na berounské gymnázium, od kteréžto doby jej vídám jen příležitostně cestou z Billy.
• Filip – zpěvák, který však byl během představení nucen zpívat do stejného mikrofonu s Oliverem, což mělo za výsledek, že nebylo slyšet nakonec ani jednoho z nich. Své doby cíl posměšků adresovaných jeho nešťastné fyzičce a oběť falešných obvinění z fabrikace výpovědí v případě krádeže jedné počítačové myši, vyšvihnul se na poměrně slibného matematika a studenta chemie.
• Andrea a Lucka – zpěvačky a nejlepší kamarádky. Myslím, že Andrea snad i docela uměla zpívat, ale popravdě nevím, kde je těm dvěma konec. Na Lucku měl kdysi spadeno jeden kluk, který mnou na škole v přírodě v druhé třídě házel o roh stolu. Kdybyste někdo potřebovali materiál na nějaký cancellation thread, brkněte mi;)
• Bára – tedy, snad. Ve třídě se jednalo o jistou aristokracii, neboť zaujímala privilegovaný post dcery pana ředitele. Jako taková si tudíž mohla dovolit i na trojnásobné varování nevypnout vyzvánění na mobilním telefonu a též neexistovala nejmenší šance, že by se mi ji bezúhonně podařilo vystrnadit z kvintetu.

No a jak to dopadlo? V prvním refrénu kdosi (chraň Bůh, jestli se někdy dozvím, kdo!) v polovině hladce přešel do textu refrénu druhého, což jsem samozřejmě neustál, vím, je to skvělý textařský plot twist, chápu, že jej chcete ukázat světu co nejdříve, ale pane Bože, to pak přeci není žádný plot twist! Zakřičel jsem – což byla jedna ze dvou věcí, které ode mne byly vedle hry na klavír po dobu celého vystoupení slyšet – rezolutní, až Vaderovské „NEE!“ a poručil za smíchu diváků, ať refrén zopakujeme.

Píseň jsme nakonec zdárně, ač poněkud disonantně, odzpívali, načež jsme rozpačitě sešli z pódia a zbytek koncertu někteří indiferentně, jiní nakvašeně (já) poslouchali produkci ostatních.

Jako třešnička na dortu – ve výsledku jsme dostali 3. místo v ceně publika.