Kterak Čenda k alkoholu přišel

Jednoho slunného dubnového dopoledne si takhle jistý pan Chleboun z H. usmyslel domluvit si schůzku ohledně koupě elektromobilu značky Renault na Zličíně. Onehdy též jistý pan Řehoř z B. potřeboval kdesi v Kavčích horách vyzvednout pevný disk do počítače. Náhoda dala náhodě a oba muži, neúspěšní spisovatelé a zběžní známí se v autobuse 384 střetli v diskuzi o svých nepříliš průlomových literárních kariérách a půlhodinová jízda vyústila v Řehořovo pozvání pana Chlebouna na autorské čtení semináře tvůrčího psaní na GJK měsíc a kousek nato, 8. června.

Nemohl jsem tak fenomenální klimax našeho krátkodobého pseudopřátelství přirozeně nechat napospas společenským živlům, a tak jsem se této polooficiální pomaturitní akce stal hlavním a jediným organizátorem. Smluvil jsem tak s dejvickou kavárnou Potrvá rezervaci od šesté večerní na dobu neurčitou a nakreslil minimalistickou pozvánku, kterou jsem vedle pana Chlebouna, ježto mi onehdy velkodušně dovolil mu říkat Michal, rozeslal ještě několika kantorům a studentům.

Mimoto, a to je zejména pro titul našeho článku klíčové, jsem se v jednom ze svých milostných dopisů Michalovi (rozuměj e-mailů advokátujících za existenci skupiny DKS) doznal, že jsem ve skutečnosti navzdory vehementní podpoře hitu „Piješ? Piju!“ v životě nepil ani zbla alkoholu. Slíbil jsem však, že s ním tuto zásadu milerád poruším a – jak se mi později ukázalo být osudným – že jej klidně i přepiju.

Ještě jsem samozřejmě musel vymyslet nějaký opravdu nezapomenutelný dárek, tak jsem den před velkým finále zašel do obchodu Billa a zakoupil jedno balení toustového chlebounu. Vybaven tímto nevšedním pekařským výrobkem, tisícikorunovou bankovkou a v neposlední řadě i výtiskem své povídky, byl jsem konečně připraven pít… teda, číst, samozřejmě.

Den nato jsem se odpoledne s předstihem vydal do kavárny Potrvá zařídit a zorganizovat vše potřebné. Akorát jsme dořešili program a vystřihnuli lístky s odpovědmi na soutěžní intermezzo, když vtom mi kdosi poklepal na rameno, že tam „mám pana Chlebouna„. V mžiku jsem se otočil a stisknul napřaženou paži. „Tak tu konečně máme naši legendu,“ začal Michal. „Počkej, kdo z nás je vlastně ta legenda?“ zeptal jsem se. „No ty, ne?“ opověděl s úsměvem. „Řekněme, že oba. Tak, ehm, vítej na našem třetím úžasném setkání. Já ještě bohužel musím chvilku organizátorovat, tak se posaď, kam chceš,“ řekl jsem. Michal ukázal na stůl v první řadě vlevo. „Třeba támhle?“ „Jasně, volno by tam být mělo,“ potvrdil jsem. „Tak příjemnou zábavu,“ zakončil jsem úvodní rozhovor a jal se vyjednávat se zvukařem.

Nedlouho poté dorazila moje sestra a Michalova druhá čtenářka v jedné osobě, A. Musel jsem je samozřejmě navzájem představit, Michal byl přeci jen od chvíle, kdy jsem mu prozradil, že přijde, nadšený, že se na jednom místě sejdou všichni jeho čtenáři. „Michal Chleboun, spisovatel, vydavatel, korektor, velkopodnikatel a profesionální megaborec. A. Řehořová, amatérská fotografka a moje sestra,“ seznámil jsem je poněkud zredukovanou charakteristikou. „Počkej, já přece nejsem velkopodnikatel,“ podivil se Michal. „Ale vždyť to píšeš všude na blogu! Jak jsi velkopodnikatel a jak velkopodnikáš,“ namítnul jsem. „No to je nadsázka, ne?“ zasmál se. A. a její spolužačka si sedly ke stejnému stolu jako Michal.

Zatímco jsem ještě řešil nějaké trable s mikrofonem, Michal si zašel na bar koupit jakýsi průhledný mok v půllitrové sklenici. Po úvodu a předčítání prvních tří textů jsem tak přirozeně zamýšlel jeho náskok dorovnat, ptaje se „Hele a co to máš v té sklenici?“ Michal odpověděl, prý že „se tomu říká vinný střik.“ To znělo jako výzva. „Tak fajn, jdu si teď koupit přesně to samý, tak to mezitím nevypij,“ řekl jsem a vykročil k baru. Michal mne následoval. „To ale musíš taky říct správnej poměr,“ poučil mne. „Poměr? Jako vína a střiku?“ optal jsem se. „Neee, to ne. Je tam voda a sodovka, já měl dva na tři,“ upřesnil Michal. „Tak jo,“ pokývl jsem hlavou došed k baru. „Prosím jeden uhh… vinný střik s poměrem dva na tři!“ řekl jsem s triumfálním úsměvem. Ten z mé tváře rázem zmizel, když obsluha odpověděla otázkou – chytákem: „Ofenzivní nebo defenzivní?“ Bezradně jsem se obrátil na Michala. „Defenzivní,“ zachránil mne sebejistou reakcí. „Dobrá volba,“ řekl uznale barman a jal se natočit něco přes půllitr onoho tajemného nápoje. Mezitím, co do sklenice pomalu tekla sodovka, vysvětlil jsem Michalovi, jak to mám s tím alkoholem. „No, já náhodou už jednou něco pil. Tátovi jednou nějaká firma v rámci zachování dobrých byznys poměrů zaplatila pobyt někde na horách a on nás vzal s sebou. Dali jsme si tam večeři v nějaký superdrahý hospodě, jako vážně nehorázně drahý, až se mi z toho zvedal žaludek, ale přece jenom neplatil jsem to já a táta taky ne. Když jsem dojed svíčkovou za čtyři stovky, chtěl jsem se už docela zvednout, ale pak přišel číšník – to musím říct, byl to docela týpek, je vidět, kam šly ty peníze – že prej nám ještě dá hruškovici. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale nevěděl jsem, co by takovej akt udělal s tátovým rozpočtem, tak jsem hanebně vypil asi deset mililitrů. Trvalo mi to skoro půl hodiny, byla hrozně ostrá. Ale když nepočítáš tohle, což bylo málo a navíc z donucení, tak to je teď poprvý.“

Na pultu mezitím přistála plná sklenice. Zaplatil jsem a vrátili jsme se ke stolu. „Tak… čau!“ řekl Michal, přiťukli jsme si a já slavnostně nasál několik loků střiku. „Tyjo… a o tohle 19 let přicházim!“ zvolal jsem nadšeně. „…teda, dva roky,“ opravil jsem se, „ale stejně! Tak můžeš začít přemejšlet, co dáme dál,“ pobídl jsem Michala. „Hele ale…“ začal s varováním, „já vim, žes říkal, že mě přepiješ, ale… mě fakt nemůžeš přepít,“ provokoval. To znělo spíše jako výzva než odrazování. „Já to beru tak, že výhra je výhra, bez ohledu na to, jestli potom skončim na JIPce,“ řekl jsem a upil další trošku. Po asi čtvrtsklenici jsme se společně vydali do společnosti. „Tady Matěje bych ti možná měl představit,“ pozastavil jsem se u spolužáka Prokopiče, „on nedávno napsal jako maturitní práci jednu takovou autorskou pohádku, já ji dal přečíst svýmu jedenáctiletýmu bráchovi a myslíme, že to má fakt potenciál,“ začal jsem. „Počkej, fakt?“ zajásal Matěj. „No a přemýšleli jsme, že by se to třeba dalo v nějakym menšim nákladu vydat, především protože by to naštvalo paní profesorku Bečkovou, ale nevíme, jestli to je finančně udělatelný,“ svěřil jsem se. „No, popravdě největší náklady jsou vždycky v přípravě,“ vysvětlil Michal, „to musí nejdřív projít korekturou, pak to je potřeba všechno správně nasázet, poslat to grafikovi, zfinalizovat to a než to dojde do tiskárny, tak to je docela práce. Ale dotisky pak obvykle stojej za kus stejně jako při prvnim vydání, takže to už pak neni problém,“ elaboroval v záplavě slov. Na Matěje tím zřejmě zapůsobil, ale přeci jen je to stále docela investice, tak uvidíme, zda se z toho něco vyklube.

Zasedli jsme si zpátky ke stolu. „Píšeš teďka něco?“ zeptal jsem se. „Teď zrovna píšu pro železničáře, myslim, správu železnic. Ještě taky dělám tu detektivku, ale to asi nikdy nedopíšu, a pak toho průvodce po Madridu,“ odpověděl Michal. „No hlavně, že už devět let slibuješ, že ho vydáš,“ dobíral jsem si ho. „Ale tak to je těžký!“ bránil se Michal, „od tý doby jsem tam byl ještě asi pětkrát a já prostě chci, aby to bylo úplně dokonalý,“ argumentoval. „A jedeš tam i tenhle rok s tim Interrailem? Nebo ho tentokrát vynecháš?“ navázal jsem. „No, to ještě nevím, já tam asi pojedu z velké části až v říjnu, protože o prázdninách musím ještě řešit spoustu věcí. Ale určitě z toho budu psát nějaké postřehy,“ ujistil mne. „Takže po roce vzkřísíš svůj blog?“ „To ještě nevím, ale někde to určitě najdeš,“ odpověděl. „Náhodou ale, o tý slevě’s mi tehdy mohl napsat. Já o prázdninách asi umřu nudou, chtěli jsme někam jet se sestrou, ale těch osm litrů za Interrail bez slevy si vážně dovolit nemůžeme,“ postěžoval jsem si. „Já se o tom dozvěděl docela náhodou,“ řekl Michal omluvně, „jak teď dělám ty věci pro ty železničáře. Ale ono to taky neni tak úžasný, on totiž platí všude jen ne ve státě, odkud ho aktivuješ. Takže Českejm drahám pořád musim zaplatit zvlášť,“ vysvětlil. „Ježiši, platit Českejm drahám, teda, to nevim, jestli stojí za to!“ zvolal jsem s odporem. Michal pokrčil rameny. „Ále, taky mě to štve, ale už jsem si na to zvykl. Tyhlety státní společnosti, České dráhy, Česká pošta, Český Telecom, že…“ Při zmínce o Telecomu jsme na sebe navzájem kývli a usrkli střiku. To byla aféra za všechny peníze! „…no já ale vlastně nevim, jestli bys to měl všechno číst. Já se tam docela často hodně nasíral,“ řekl Michal rozpačitě. „Ále,“ odvětil jsem, „vždyť to je na tom to nejlepší. Jako, kolik lidí může říct, že firmě Abasto na dopis, že na něj podaj trestní oznámení, odpovědělo kopií toho dopisu s opravenym pravopisem? Kdyby Sam Beckett ještě žil, mohli byste spolu napsat nějaký absurdní drama,“ navrhnul jsem žertovně. „To jo, však my dva tu teď taky docela čekáme na Godota. Ale víš co, je to moje práce, tak to byl za mě docela logickej krok,“ hájil se Michal. „Jasně, ale tak to chce hroznou odvahu, ne? Bych pomalu navrhl revidovat takovou tu stupnici tvrdosti, že bys pak měl mastek, korunt, diamant a koule Michala Chlebouna,“ nadhodil jsem. Michal se rozesmál. „No teda, koule Michala Chlebouna! Ale víš, že oni na mě nakonec podali trestní oznámení?“ vyjevil. Na to jsem tak nějak úplně zapomněl. „Fakt? A jak to dopadlo?“ vyzvídal jsem. „No, nijak. Vyšumělo to,“ uklidnil mne Michal. Zbylý čtvrtlitr střiku ještě naštěstí nevyšuměl, tak jsem opět upil. Začínalo to na mně být trochu znát. A to byl teprve první!

Následovaly další dva texty a intermezzo. Matěj si připravil dramatizaci fiktivního rozhovoru dvou kamarádů, který parodoval poslechové zkoušky na maturitách z jazyků, a vytiskl papírky s úhledně zformátovanými odpověďmi k zatržení. Já lístky rozdal, zatímco zvukař připravil text-to-speech a zvukový efekt gongu, načež jsme se usadili a show začala. Nahrávku, resp. její inscenaci, jsme vyslechli celkem dvakrát. Odpovědi pak byly nahromaděny do severozápadních rohů stolků a já je během následujících textů počal vyhodnocovat. O další přestávce jsem tedy poprvé nastoupil na pódium a jal se spolu s Matějem předčítat všelijaké odpovědi, které se k nám dostaly. Borci od baru odpověděli možnostmi, které na lístcích ani nebyly, to jest „(E) Mrdat“ a „(F) Fetovat“. Má sestra spolu se svou kamarádkou, která se, myslím, jmenuje Anička, avšak byla na lístku uvedena jako Stázi, což jsem si neodmítl poznamenat, že bylo též jméno matky poníka, kterého Michal prodal v roce 2011, zaškrtla všechny odpovědi najednou, každou jiným symbolem z ovladače PlayStation, a nějaký borec lístek podepsal přízviskem Svatotraktor. Jinak se ale ukázalo, že většina odpovědí byla správně. Zde již někdo začal naši show nahrávat, tak zde přikládám zkrácenou transkripci:

„Violisti jsou strašně neoblíbený mezi hudebníkama. Tak, letěj takhle dva violisti vzduchem… kterej z nich dopadne jako první?“ zeptal se Matěj.
„To je úplně jedno, hlavně, že oba chcípnou!“ odpověděl si na vlastní otázku. Ujal jsem se mikrofonu.
„Tak, děkujeme za vtipnou vložku a následují další dva… ne, tři výherci, prvním z nichž jest…“ řekl jsem ukázav lístek Matějovi.
„Terezka!“ vyhlásil.
„Terezka,“ potvrdil jsem, „potlesk pro Telez… Terezku.“ Střik a půl se patrně neminul účinkem. Ale alespoň jsem dokázal číst, což se o Matějovi, který měl snad zatím jen jedno pivo, říci nedalo, neboť chvilku předtím podpis „Zvukař“ přečetl jako „Matouš“.
„Předposledním výhercem se bohužel stává další anonym, který se z druhé strany podepsal jako… ne, ono se to propilo skrz. Ale je to ten samý černý fix, takže… kdo tady zakroužkoval za dé černým fixem, nechť se považuje za výherce. Posledním… já bych to nerad prozrazoval, kdo je tohle podle tebe?“ řekl jsem a předal lístek podepsaný třemi křížky Matějovi.
„Tohle? To je E. H!“ odpověděl sebejistě.
„Ne, ne… to je… Jsou tam tři takové… Vypadá to jak nějaký kanji teda, ovšem, já ze svých osobních konexí a zároveň z toho, že je to přece jenom poslední megaborec, který tady ještě nebyl vyhlášen, tak můžu zahlásit, že posledním výhercem Matějova testu jest Michal Chleboun… a nikdo jiný! Potlesk pro Michala Chlebouna!“ nařídil jsem.
„Aha!“ uvědomil si Michal. Počkali jsme, než dozní aplaus publika.
„Jaké jsou výhry, Čendo?“ zeptal se Matěj.
„Jaké jsou výhry? Ehm, po soutěži vám rozdám… toustovýho chlebouna, kterýho jsem koupil v Bille. Mám ho… j-já jsem teda, se omlouvám, já jsem před chvílí se napil tady vinnýho střiku a je to první, vlastně jako druhej… jednaapůltej, co jsem v životě pil a jsem poněkud namol, takže se omlouvám, pokud znim jako naprostej debil, jo, ale, ale-“
Přehlušil mne smích publika.
„Přísahám, že mám v batohu… toustovýho chlebouna a- a-“ dalo mi trochu práci mluvit, neboť se s každým druhým slovem někdo začal nekontrolovaně smát.
„všem, kdo vyhráli, tak-“ pokračoval jsem. „Na svoji čest to přísahá!“ zdůraznil Matěj, kdyby to náhodou nebylo zřejmé. „Na svou čest přísahám, můžete si pro něj přijít až dočtu, což bude za nějakejch osm minut, až skončí přestávka, tak zatim si…“ mé rétorické schopnosti pravděpodobně dosáhly dna. „Kámo…“ řekl jsem a zasmál se vlastní absurditě. Publikum se ke mně přidalo. „Tak zatím si to užijte a já předám slovo paní moderátorce. Přeju příjemnou zábavu!“ dokončil jsem a sešel z pódia.

„Se člověk intoxikuje po jednom a půl vinnejch střiků,“ postěžoval jsem si Michalovi. „No jo, už tě mám na svědomí,“ reagoval ustaraně, „Ach jo. Ale seš dospělej, tak…“ Přerušila jej moderátorka. „Tak a Čeněk Řehoř nám teď…“ „…si dá pauzu!“ razantně jsem odmítl pozvání zpět do záře reflektorů, „Protože právě dopil druhej vinnej střik!“ zahlásil jsem vítězoslavně. „Ježišmarja… aaa…“ povzdychl jsem si a snažil se rozvzpomenout na diskuzi z minulé přestávky.

„No a cos teda psal pro ty železničáře?“ ptal jsem se. Nevím už, co přesně odpověděl, přeci jen, alkohol se činil na plné obrátky. „Ahaa a ty o těch železničních stavbách něco víš?“ ptal jsem se dál. „Ne, vůbec nic!“ ujistil mě Michal, „ale ten článek se jim docela líbil, to jo,“ dodal. „Ale tak stavěl jsem dům, to stačí, ne?“ namítnul. „Hm, no to jo, ale tak to bylo 2003-2004, to už je hrozně dávno…“ odvětil jsem. „2003 až… jo, to sedí,“ potvrdil Michal. „…já teda se musim přiznat, ten tvůj stavební blog jsem moc nečetl, ono ho taky v internetovym archívu mnoho nezbylo,“ uvedl jsem věci na pravou míru, „hele, fakts ten barák pojmenoval Chlebouda?“ zeptal jsem se. Michal se uchechtl. „Nee, Chlebouda to byla taková bouda vedle. Já v ní asi dvakrát spal, mně ten dům pomáhali stavět kolegové a jeden tomu dal tenhle název. Jako Chleboun a bouda, žejo. Já se v těchhle spojeních docela vyžívám, pak máš Chlebounoviny jako Chleboun a noviny, žejo,“ poučil mne. „Tyjo, tak ty teda máš zkušenosti,“ uznal jsem, „no vlastně, tys jednou psal, žes byl zedník, ne?“ „Zedník? Teda, já byl hodně věcí, ale zedník fakt ne,“ podivil se Michal. „No počkej ale, já to fakt četl na tvym blogu, dej mi chvilku, najdu to,“ řekl jsem a vytáhl telefon. Otevřel jsem článek „Covidoví šmejdi“ a sjel k vyhledávacímu řádku pod ním. „Hele a jak ty vyhledáváš na Chlebounovinách?“ zeptal se Michal, též vyňav z kapsy mobil ve snaze pomoci mi v hledání, „Tam musíš přece zadat nějakou tu funkci, takový to otazník es rovná se a pak nějakej ten dotaz,“ pokračoval. „Hmm, ne, já normálně používám to WordPress vyhledávání. To mám u sebe na blogu stejně, je to trochu hloupý, že musíš rozkliknout nějakej článek, než se to objeví,“ odpověděl jsem. Michal byl viditelně zaražený – jako věrný uživatel WordPressu již od doby, kdy byl onen redakční systém ještě v plenkách, si této funkce pravděpodobně dosud nevšiml. Jak by také ne, ona je totiž pro blogy v češtině tak trochu k ničemu, když jí sebemenší známka diakritiky přivodí infarkt. Možná právě proto jsem článek o zedničení nenašel.

Michal odložil telefon zpět na stůl. Napadlo mne, že by se hodilo vědět, jaký má model, abych ho případně dokázal zacílit v Google Analytics tady na blogu. Odpověděl, že Motorolu, prý, že to je dnes snad už také z Číny, ale to je skoro všechno. Řekl jsem, že můj je ze Severní Koreje – Michal tipoval Samsung, ale těsně vedle, jednalo se o 4 roky starý LG. Také jsem ale vytasil svou Nokii E51, již používám na volání a zprávy, neboť déle vydrží na baterii a celkově je prostě hustá a mega stylová. „Tyjo, víš, že tenhle jsem možná měl?“ řekl Michal. Půjčil jsem mu telefon, on jej ohmatal, potěžkal a utvrdil se v přesvědčení. „Já mám tenhleten po tátovi. Jednu dobu jsem ho využíval exkluzivně a náhodou to docela jde, navíc to má i internet a tak. Bohužel jsem asi dost výjimka, v dnešní době všechny ty velký firmy povzbuzujou, aby měl člověk novej mobil každý dva roky,“ postěžoval jsem si. „Já tohle úplně nesnášim, jak jsou dneska všichni tak konzumní. Hrozná hamižnost,“ svěřil se Michal. S tím jsem hluboce souzněl – přeci jen vedle investorů, web developerů a exekutivy Českých drah dštím neskrývanou nevolí vůči mimo jiné i mnohým ze svých známých beznadějně propadnuvších konzumerismu, který jim nedovoluje jinak než pořídit si každý rok nový iPhone – ovšem co naplat, my dva svět asi nezměníme, alespoň ne v tomto ohledu. „Já bohužel k práci potřebuju některý z těch vymožeností,“ pokračoval Michal, „má tadyto třeba hotspot?“ řekl a ukázal na mou E51. „Jo, mělo by mít,“ odpověděl jsem, „teda, ne od výroby, ale na tátově E52 jsem měl aplikaci, co to uměla. Používal jsem to, když jsem kdysi hrál Pokémon GO,“ vyprávěl jsem a náhle si vzpomněl na něco krajně souvisejícího, „náhodou, nedávno se mi zdálo, že jsem hrál Pokémon GO s M. Chlebounem (pozn.: syn Michala). Já ho v životě neviděl ani s nim nemluvil, ale prostě se mi zdálo, že jsem s nim hrál Pokémony,“ řekl jsem pobaveně. Michal nad tím pozvedl obočí. „Hm, podle mě M. nikdy Pokémon GO nehrál, ale…“ Nenechal jsem jej dokončit. „No a taky se mi potom zdálo, jo, to bylo až po tom snu o Ministerstvu chleba, že jsem se šel do nějaký kavárny učit na maturitu z dějepisu – nematuroval jsem z něj a nikdy o tom ani neuvažoval, ale v tom snu to tak bylo – no a paks tam přišel ty a J. a začali jste spolu hrát karty. A potom jsi zničehonic začal předčítat hrozně nahlas Velkýho Gatsbyho. Tak jsem ti řekl, jestli bys nemohl číst víc potichu, že se chci učit na dějepis, ale tys odpověděl, že to prej neni tvůj problém, a šel číst Krakatita, to byly náhodou jedny z posledních knih, co jsem četl před maturitou, vedle tvýho blogu,“ vyklopil jsem. Co následovalo už mám v paměti dosti zamlžené, ale pamatuji se, že jsme se pak ještě chvíli bavili o jeho blogu a já mu doporučil článek „První lekce Googlu“. Když jsem si pak šel odskočit a vrátil se, jen pobaveně citoval: „Hm, modelky nahaté, to je dobrý!“ a já se pak odebral zpět na pódium ke své velkolepé show. Transkripce nahrávky následuje:

„L. udělala ve svém životě dvě chyby, ta první je, že má 157 centrimetrů, ta druhá, ta druhá, že mě pozvala ke slovu,“ začal jsem popíchnutím moderátorky.
„Ouuuuuuu!“ ozvalo se z davu.
„Já bych teda na začátek ještě rád uvedl… tenhle text, já jsem si ho přečetl v autobuse a s hanbou jsem zjistil… ono totiž – moje tvorba se tak nějak jako dělí na dvě období. Jedná se – víte, já bych tohle neřekl, kdybych nebyl opilej, ale teďka je mi všechno jedno – jedná se o dobu takzvanou B. C. a A. C., to jest doba „před Chlebounem“ a „po Chlebounovi“, a já jsem po tom, co jsem si přečetl nějakejch 1700 příspěvků a 30 povídek od tadytoho naprostýho borce, tak jsem prostě začal… no, můj styl se totálně přetransformoval, tadyto je z takového jako přechodného období, je to… psal jsem to…“ Začal jsem odpočítávat dny na prstech. Smích publika.
„Osmnáct… devatenáct… dvacátého dubna, dva dny po maturitním plese inspirován jedním snem, který se mi zdál den předtím po tom, co jsem se z něj ve tři ráno vrátil, poněvadž bydlim v B. a poslední autobus jel ve 2:25 a před tim někdy o půlnoci. A-“ odkašlal jsem si, „To, co jsem tim snem inspiroval, bylo akorát jako prostředí a hlavní postava, ale jinak se jedná o něco, co je tak jako naprosto bizarní, že to asi v životě neuslyšíte, protože vám to neřeknu, ale…“ Neznámo proč, musel jsem se na chvíli odmlčet a poskytnout prostor výbuchu smíchu z posluchačstva. „Kdybyste si to chtěli přečíst, tak samozřejmě je to na mym serveru, mámstylčendy.cz, to je, myslim, asi ale už většina z vás zná a- uhh- co jsem vlastně chtěl říct k tomu textu, no, já potom, co jsem to četl v tom autobuse, tak jsem vlastně zjistil, že jak se ta moje tvorba přetransformovala z takzvané Prokopičovské sloky do Chlebounovského čtyřverší, tak poněkud… jakoby… vlastně…“ hledal jsem slova za řehotu publika. „…jsem zjistil, že to, co jsem psal předtím, bylo tak trochu jako… jak to říct, no… jako přečet jsem si to a vidim, prostě, jako, s naprostou hanbou, já to tady nerad přiznávám, ale ten text v sobě má jenom čtyry přechodníky, přičemž jeden z nich jest jako… je zpřídavnělej, takže v podstatě je to jako tři a půl přechodníku…“
„Bůůůůů, zpřídavnělej!“ vzkřikl Matěj z publika.
„Sorry kámo,“ omluvil jsem se zkormouceně.
„A… když to srovnám se svým vrcholným dílem, který jsem psal v maturitním týdnu dceři tady svého literárního idola, tak… v rozsahu maturitní práce, kterou bych možná obhájil i na trojku, tak tam těch přechodníků bylo, když to jako zkondenzuju, tak… nevim, nějakejch 4,5 na 250 slov, takže… no nevim, no, prostě nejsem úplně nadšenej z toho, jak je to napsaný, ale už z toho, co v tom je a proč jsem to napsal a co se stalo předtim a zejména co se stalo potom, si řikám, že prostě by byla fakt škoda to tady nepřečíst, ještě zejména když tady máme takový úžasný hosty, takže já už to asi nebudu dál napínat a… uhh… dámy a pánové – Velká chlebová loupež!“ oznámil se, ale usedaje na židli, ještě jsem si na něco vzpomněl.
„Jo, ještě co jsem zapomněl…“ vzkřikl jsem energicky, na což publikum reagovalo energicky neméně.
„Ten titul toho díla je přímý překlad pracovního názvu, kterýžto byl…“ odmlčel jsem se přepínaje do angličtiny, „…Grand Theft Chleba, to je portmanteau z názvu hry… série her Grand Theft Auto a… a slova chleba, to je prostě jako… to je, pardon, ale to je prostě jedno z naprosto nejlepších slov v češtině, vemte si, že máte vzor hrad a uděláte výjimku ve skloňování jenom kvůli slovu chleba, jako, to se člověk… a pak přijde nějakej borec a vymyslí podle toho příjmení, prostě to jako…“ opět jsem dal prostor reakci publika, „…já ani nevim, co k tomu říct, řeknu k tomu jenom to, že… du číst, tak…“
„Woooo!“ vykřikl někdo z publika a ozval se ohlušující potlesk. A to jsem ani nezačal číst!
„Tak děkuji moc a přeju příjemnou zábavu… a Michale, kdyžtak nějakej ten… příště už ne ten vinnej střik, něco novýho, já nevim… pivo jsem v životě nepil, tak třeba to. Já vim, že to je takový trochu zprofanovaný…“
Urgence z publika mne však konečně donutila číst. Tak jsem ještě jednou přečetl název díla a pohroužil se do předčítání.

Během čtení jsem si všimnul, že mluvím do dvou mikrofonů najednou, že nepoužívám podložku, kterou jsem si s sebou vzal a na začátku ji tolik vychvaloval, a že mám v textu několik syntaktických chyb, které jsem samozřejmě nahlas oznámil.

„A mimochodem…“ dodal pan ministr, „přátelé mi říkají Chleboun.“ – dokončil jsem, nasadil si sluneční brýle a zvedl se ze židle. Počkal jsem, než utichne průtrž aplausu, a pomalu začal rozjíždět vřavu after-party. Řekl jsem, že jsem nadmíru zklamán, že si nikdo nevšiml mých referencí na píseň Trezor – někdo namítl, že dvě zaregistroval, ale bylo jich tam dohromady asi šest. Nejdříve jsem je tedy všechny vyjmenoval a pak z pobídky publika ukázal zvukařovi smluvené znamení zdviženého prostředníčku, stejné, které používal Matěj pro zvukový efekt gongu, a z reproduktorů vzápětí začala tupě zírat černá díra. Původně jsem plánoval sejít z pódia, ale střiky ze mě dostaly to nejlepší, tak jsem se znovu chopil mikrofonu a spustil spolu s Kájou: „…u trezoru temná díra. Poznám tedy bez nesnází, že tam nepochybně něco schází.“ Na pódium ke mně vběhli Matěj s Matějem a rozpoutali jsme to na plné pecky nebo, chcete-li, koule… Michala Chlebouna. Můj hlas, kdysi propůjčen pěveckému sboru Krákorky, od doby, kdy jsem začal mutovat, není, co býval, a to jak do tónového rozsahu, tak do výšky, ale na impozantnosti našich opileckých tanečků to nikterak neubralo. V polovině songu reproduktory spustily instrumentální sólo a my se začali svíjet v rytmu a vykřikovat všelijaké blbosti.

„Piješ?“
„Piju!“
„Mám styl Čendy! Woooo!“
„JE TO TAK!!“
„Za tohle může Michal, mimochodem.“

Minutu nato Trezor za egulibého potlesku skončil a Matěj se na mikrofon zeptal: „Čendo? Bude hudební překvapení?“ na což jsem odpověděl na svůj mentální stav velmi pragmaticky: „No… jestli máte kytary…?“ Slova se ujala moderátorka (nahrávka). „Tak… já si myslím, že náš večer je u konce. Ale bohužel to ještě není definitivní konec, protože teď vám zahraje Definitivní konec světa!“ zahlásila a oba kytaristé DKS vstoupili na pódium. „Spolu s Čendoooou!“ vzkřikl Matěj a já se chtě nechtě odebral zpět nahoru. „Je to tak!“ odpověděl jsem a ujal se prezentace tohoto dua.

„Tak jo, tak co dáme jako první, Matěji?“ začal jsem.
„Já nevim, no, já to mám celkem Na háku,“ odpověděl Matěj aluzí na následující stejnojmennou píseň.
„Jóóóóó!“ ozvalo se z publika.
„Ale já bych si osobně po těch… dvou vinnejch střicích… víš co..? Máte tady… česnekovou pomazánku? A… asi ne, co? Škoda,“ pokračoval jsem další aluzí, tentokrát na text písně.
„Já bych jenom rád řekl, já jsem nedávno dostal od jednoho člověka – v tom článku to teda neni – ale je mezi náma asi třicet let, takže nevim, jestli je úplně legální ho považovat za kamaráda, ale psal mi, že prej bychom se jako „měli stříci“ tady skandování „Piješ? Piju!“ a já jsem si říkal, jako… no že by to potom byla velká škoda neudělat! Ale už jenom jako v obraně tadytý naprosto úžasný skupiny, která se nedá poměřovat na stejnech žebříčcích jako kvalitní… s prominutím, kvalitní hudba, tak jsem napsal fakt jako dobrou recenzi na ně… teda, jsem jako jedinej člověk, co řekl, že je dobrá, a zároveň ten, co jí napsal, takže to je asi poněkud licoměrné ode mě, ale, samozřejmě, kdybyste byli na vážkách o tom, co tady uslyšíte, tak si ji přečtěte, blog.mámstylčendy.cz/několik-slov-k-dks. Jsou fakt nejlepší skupina… a ŠESTNÁCTÝHO ČERVNA! Budou mít koncert v kampusu Hybernská, takže jestli se vám… to ani není podmínka, prostě, to, co se vám tady bude líbit… a jelikož…“ Někdo z publika mi tu napověděl. Myslím T.? Děkuji mockrát! „…až se vám to bude líbit, tak přijďte na ten koncert, zejména ty, Michale, kvůli tobě to tady je celý… ježišmarja…“ zkolaboval jsem uvědomiv si, jak se kompromituju.
„Musíme to tu celý dát spolu, Čendo,“ upozornil Matěj, „z jednoho mikrofonu.“
„Jo, to je v pohodě, to zvládnem,“ řekl jsem, zatímco Matěj 2 spustil první tóny Na Háku na kytaru. Jelikož jsme text písně mírně upravili, přikládám jej sem:

„V jakym bydlim baráku?“
„Sorry, ale to mám na háku.“
„Kolik vypiju panáků?“
„Mám na… na háku, upřímně.“
„A kolik vypiju vinnejch střiků?“
„Mám na háku!“
„Holky u mě v mrazáku?“
„Ale omezil bych se na tři teda.“
„A v jakym skončim lapáku?“
„Mám na háku.“
„Všechno je mi jedno…“
„Mně taky…“ (neznám text, ach, jsem fake fan)
„Všechno až na jedno… kdyžžž zzzzajdemmm na jedno!“
„Nebo radši na dva vinný střiky.“
„Test opsanej z taháku?“
„Mám na háku.“
„Tebe, ty Horáku?“
„On tady neni, šmejd… proto ho mám na háku! P… pardon, neni to šmejd, je to borec. Druhej největší hned po Michalovi teda.“
„A tebe, ty feláku?“
„Mám na háku!“
„A jakou si dám pomazánku?“
(nápověda šeptem: „česnekovou“)
„Já bych si dal Májku, upřímně, ale… z obliga… ČESNEKOVOU!“
(„Klavírní doprovod, Čendo!“)
(Among Us Trap Remix s předpředposlední notou o půltón vedle)

Tím skončila první část vystoupení. Dál jsme si na místě ihned ještě naplánovali styl Čendy a Piješ? Piju!, ale ukázalo se, že tu první DKS navzdory svým nebetyčným schopnostem nezahrají. Nešť, zavolal jsem na zvukaře, ať ji pustí na playback – chvíli to trvalo, nechápal, jak někdo mohl nějakou píseň pojmenovat tak debilně („Mám styl Čendy, tak se to doslova jmenuje, nedělám si z tebe srandu.“). DKS slíbili, že mi budou dělat „bekvokály“ – nemohu napsat anglický tvar slova, neboť se Matěj dušuje, že v jejich produkci za nic na světe nic takového nepoužije, tak se tvařme, jako že to je nějaké české slovo. Zatímco zvukař hledal, zmerčil jsem pianino u stěny a ohlásil do mikrofonu: „Počkej, víš co? Víte, co by mě zajímalo? Když tady ty lidi, co to berou vážně, odcházej, by mě zajímalo, když jsem opilej, jak budu hrát na klavír, poněvadž já na to hraju nějakejch 13 let, tak já zkusim první dva takty Romea a Julie, protože to je jediný, co si pamatuju,“ řekl jsem a usedl ke klaviatuře. Dva takty jsem odehrál a vynesl osudný verdikt nad nebohým nástrojem: „J… je to hrozný. Ten klavír. Je hroznej. Já samozřejmě hraju úžasně, ale…. a nedoporučuju to teda, hrát opilej. Trefovat se do toho, to je, já bych řek, že v porovnání s tímhle řídit opilej, to je, já bych to i povolil. Teda mně ne, ale…“

Zvukař konečně našel styl Čendy. Bylo to kouzelné. Projednou jsem odhodil vší introverzi a rozjel to jako nikdy – a publikum se mnou. Napočítal jsem dobrých osm hlasů… a DKS byli také úžasní jako… „bekvokál“! Co s člověkem ten alkohol neudělá!

Tím to ale ani zdaleka nekončilo – zbývala ještě poslední, vrcholná „Piješ? Piju!“ Samozřejmě jsem ještě musel vyřešit Michalovu nevoli vůči tomuto songu, tak jsem si vzal poslední slova úvodu.

„Tak bychom si ještě mohli dát to „Piješ? Piju!“, ovšem na základě připomínky od velectěného nejmenovaného pána jsem si říkal, že zpívat o tom, jestli pijem, by mu mohlo se zdát poněkud nevhodné, a tak jsem si říkal, že bychom místo toho mohli zpívat o tom, jak jíme, pročež jsem si z domova přinesl… revoluci v potravinářském průmyslu… a já se obávám, že to teďka nebude vidět, ale je to… takzvaný toustový chleboun!“ řekl jsem a vytáhl z batohu balík skutečného toustového chlebounu z těsta a bez kostí.
„To je jídlo, pro který jsem nedávno poslal tady dceru zde přítomného Michala Chlebouna a ona ho nenašla. To bylo proto, že se nepodívala do toho regálu, ve kterém jsou takové ty slevy a navíc šla předpokládám do Billy u náměstí a ne do Billy u Kauflandu. Kdyby šla do Billy u Kauflandu, tak ho tam najde.“
Původně jsem zamýšlel toustový chleboun dát Michalovi jako dárek, ale on s sebou neměl žádné zavazadlo a já beztak měl i záložní suvenýr, tak jsem jej použil jen jako improvizovanou cenu pro výherce předešlé soutěže s tím, že „tobě, Michale, dám ten obal, zbytku ten chleba. Stejněs tu odpověď tipoval, přiznej se. Tak máme tady toustový chleboun jako reprezentaci toho, co jíme? Jíme! A… Definitivní konec světa a Piješ? Piju! – revidováno!“

Text písně zde bohužel nemohu přepsat, neboť je krajně nevhodný (čirou náhodou ne mojí vinou!). Je ale ve stejné nahrávce jako ostatní, však nechť je vám dáno brát jej s nadsázkou člověku po dvou vinných střicích vlastní. Ale pár skvělých výňatků:

„Doma, to já nebudu, tam bych nebyl o chlebu – já jsem velkej cvalík jen, když si dám rohlík. Jenom pro jednu věc bych bouch, a ta věc, to je chleboun… to se nerýmuje…“
„Ať si kdo chce říká, co chce, mně je hej po… po chlebový placce! Nejsem však chleboholik, přestat můžu kdykoliv.“

Ke konci písně se N. chopil Matějova mikrofonu a oficiálně završil akci s tím, že je večer definitivně u konce. Následovalo rozdání toustového chlebounu výhercům a… hádejte, co? No, další vinný střik, samozřejmě! Hned po pivu desítce, které mi Michal na předchozí žádost objednal.

Bylo pěkně hnusné, už to znova nepiješ? nepiju! A. se mne ptala, kdy plánuju jít, já řekl, že to je ve hvězdách, že tu ideálně zůstanu s Michalem až do definitivního skonání světa, ale že kdyžtak dojedu po vlastní ose. Tak jsem se znova posadil a konečně nadešel čas, aby si lační příznivci užili pořádné Q&A s Michalem. První se slova chopil opět Matěj. „Teda musim říct, to příjmení máte fakt dobrý,“ začal, „ale teda, ne vždycky to zní tak úžasně. Třeba, vemte si, J. Chlebounová, to je fakt nic moc, upřímně,“ svěřil se. Napůl jsem souhlasil, ale přesto oponoval: „Ále, jako záměr byl určitě dobrej. Taky to neni lehký, žejo, máš bezpochyby nejlepší příjmení na světě, tak k tomu chceš dobrý jméno, ne? Tak vytáhneš kolikátý, třetí nejhezčí ženský jméno a hodíš to do mixéru, no, že z toho přechylování nadělá, co z toho nadělalo, už je jiná věc, ale snaha zjevně byla.“ Michala zjevně zajímalo, jaká jsou ta druhá dvě jména, tak jsem mu je poskytnul. Ještě dodal, že jeho děti mají všechny e-mail pod doménou chleboun.cz, takže v něm všechny, J. nevyjímaje, mají nepřechýlený tvar jména. Byl jsem z toho vpravdě nadšený, odpověděl jsem mu, že mi to neměl říkat, protože teď mám o jednu adresu víc, kterou můžu ve volném čase SPAMovat, ale pak jsem sám sobě v dialogu přiznal, že by mě pak mohla označit jako SPAM, což nechci. Michal dodal, že by to asi mohla přesměrovat, nad čímž jsem se podivil – „Počkej a to umí?“ Řekl, že by prý „zašla za tatínkem a on by to zvládl.“ Tak se raději budu mít na pozoru. Když už jsme ale měli tak lukrativní téma, musel jsem si ještě Michalovi zanaříkat. „Víš ale, že J. jednou udělala chybu ve shodě přísudku s podmětem? To je hrozně smutný, vždyť tys ji nic nenaučil,“ řekl jsem zarmouceně. Michal měl patrně nemalý zájem na tom své dceři, které jsem právě neúprosně zavřel dveře do světa literatury na závoru, zadvokátovat alespoň podmínku, tak řekl, že prý pro ni literatura zkrátka není priorita. Ale zjevně se s tím také úplně nesmířil, neboť smutně přiznal, že měla trojku ze slohové práce. Ovšem, dušoval se, jeho mladší dcera prý psát umí! Tím mi připomenul příspěvek na blogu, ve kterém domněle spolu s ní – nakonec se ukázalo, že se synem, ale nešť – expandoval básničku od Miloše Kratochvíla. Prý že ji ale nakonec z drtivé většiny napsal Michal sám.

Nutně jsem potřeboval dojít si odskočit, tak jsem se na moment odebral na toalety. Spatřil jsem zde svůj odraz v zrcadle a nemohl jsem než se nad ním rozesmát – také jsem to Michalovi vyjevil. Nevím přesně, jak, ale došel nakonec k tomu, že mu prý J. zastřihuje obočí. Musím přiznat, to bylo něco, nad čím bych se rozesmál, i kdybych v sobě neměl dva vinné střiky a pivo. Byl jsem nad tím tak vyjevený, že jsem vytáhl z kapsy telefon a chtěl jí o tom ihned napsat, ale v polovině jsem svůj pokus přerušil, asi potřebuje znovu na záchod. Vrátiv se, vzpomněl jsem si ještě na svůj druhý dárek. Požádal jsem tedy Michala, abychom vyšli ven, neboť mi vevnitř začínalo být trochu dusno. Před kavárnou jsem mu tedy slavnostně předal dárek symbolický, dokonce až romantický.

„Víš, jak jsem si tehdy omylem koupil ty dva disky, co mi byly k ničemu a díky nimž jsme se pak setkali, leží mi od tý doby doma a sbíraj prach, a tak jsem si řekl, když je mám takhle dva v páru, že by to bylo roztomilý ti jeden z nich věnovat. Máš tady zvenku cover s nápisem „Na pamět nejúžasnější sňůry bizáru století“ a možná na něm i něco je. A možná ne!“ řekl jsem a podal mu stodvacetigigabajtové paměťové médium. Poděkoval a vešli jsme zpět do kavárny. A. a její spolužačka se chystaly k odchodu, tak s ním ještě prohodily pár slov. Ptal jsem se, co mu to vlastně řekly. Prý, že má „hustý příjmení“. Tak to schvaluju!

Usedli jsme zpět ke stolu a já začínal blouznit, ale snažil jsem se dát to co nejméně najevo. Pokaždé, když se mi začala motat hlava a pomalu se mi zatmívalo před očima, začal jsem počítat židle okolo a citovat všemožné Michalovi výplody. Nejprve úvod Záhady jména – ten znám nazpaměť. Pak dialog z Telecomu. Pak mi došel materiál, tak jsem začal počítat integrály, což patrně pomohlo. Uklidnil jsem se a Michal objednal oříšky a poslední sklenici nestříkaného vína. Vykládal jsem mu téměř v kómatu, jak šíleně miluju jeho psaní, že teda ty příběhy jsou občas dost nemastné, neslané, ale ten jazyk, to je slast pro mysl! Zejména pak povídka o panu Poukovi. Říkal, že prý o něm kdysi měl celou sérii, jejímž vazivem byly postavy s roztodivnými příjmeními, ale prý, že to má jen v rukopisech. Odpověděl jsem, že to jsou tím pádem asi navždy ztracené, neboť jsem si onehdy četl jeden z rukopisů seriálu Jak začít podnikat, který psal ve vaně, a dešifroval z něj asi dvě věty. Konstatoval, že by na tom sám asi nebyl o moc lépe. Ještě jsem dodal, že jsem tedy ten samotný seriál nesledoval ani na blogu, protože bych mu asi moc nerozuměl, ale že jsem si přečetl článek o finanční stránce nevěry a ten se mi moc líbil. Řekl, že to je prý asi jeden z nejlepších, takže jsem si snad vybral dobře. Přiznal se, že nechápe, jak mne může tolik fascinovat taková nula, jako je on – odporoval jsem, že přeci ani náhodou není nula, je holt jen nehorázně podceňovaný – opravil mne, že jsem asi chtěl říci „nedoceněný“ – věru jsem chtěl. Už se mi dokonce i pletl jazyk. Cítil jsem, že přicházející reakci trávící soustavy už žádné integrály nezachrání, tak jsem odběhl do koupelny a věnoval umyvadlu pár mililitrů ex-piva. Zatímco jsem to rozdýchával, přišel do umývárny jakýsi dlouhovlasý anglosas. „You good?“ zeptal se. „Jojo, dobře, dobře,“ odpověděl jsem česky, pak si uvědomil, jaký jsem to pitomec a zopakoval anglicky: „Yeah I’m alright. Just… first time drinking, first time intoxicated. It’s kind of wild.“ Mladík empaticky pokýval hlavou. „Well, just be sure to drink a lot of water. It should even out,“ poradil mi. Poděkoval jsem a vrátil se zpět ke stolu. Zkusil jsem ještě pár oříšků. Z žertovných poznámek, že budu spát u Michala v kanceláři, se nakonec vyvinulo jediné reálné východisko. Nabízel, že by mne doprovodil do B., ale když jsem umyvadlo navštívil podruhé, shodli jsme se, že to není proveditelná alternativa. Pomohl mi po schodech nahoru z kavárny a vydali jsme se směrem na Hradčanskou.

Slušně jsem Michala požádal, zda se mu smím opřít o rameno, neboť jsem patrně znovu prožíval své první krůčky. Přešli jsme několik přechodů, párkrát zabočili a chvíli nato jsme již stáli před kanceláří v Tychonově ulici. Vstoupili jsme dovnitř a Michal mi poskytl matraci a kbelík. A pavouka.

Kbelíku jsem využil ještě dvakrát, ale pokaždé jsem jej pečlivě umyl v umyvadle, což Michal nenechal bez povšimnutí a v obou případech mne nazval „šikulou“. Šel pak ještě ven, patrně aby sousedům obhájil, proč že si to vodí domů nějakého opilého mladého kluka – přeci jen, zlí jazykové rozšíří všelicos a on má na plotě vizitku své firmy – dobré PR by mu to asi neudělalo. Pokaždé, když se vrátil, zeptal se, jestli si nedám střik. On je dokonce i vtipný, takhle při půlnoci!

Když se mi udělalo trochu líp, začali jsme se opět bavit o psaní. Říkal, že prý teď píše co do beletrie dvě věci – tu detektivku, ale tu prý nedopíše, a pak něco s J. „Počkej, J. umí psát?“ zhrozil jsem se. „Nee, to ne. Jako ilustrátorka,“ upřesnil Michal. „Ahaaa! No počkej ale, to by pak mohlo bejt fakt dobrý! Vydáš to i fyzicky?“ ptal jsem se se zájmem. „Chtěl bych, ale to je teď ve hvězdách,“ odpověděl Michal. „No tak každopádně jestli jo, dej vědět a já si ji koupím a nechám podepsat od obou. Já to k vám mám beztak hodinu a půl na kole a ten barák najdu podle toho snímku z Cessny. Takovej ten fialovej, ne?“ „Co tě nemá, růžovej. On teda měl bejt červenej. Ale nevadí,“ řekl Michal. Udělalo se mi znovu špatně, tak jsem začal integrovat. „Čtyri iks na druhou plus dva iks, to je… čtyry třetiny iks na třetí plus iks na druhou, ne? Hmm… vynásobíš třema…“ zkusil jsem. „Vydělíš, ne?“ opravil mne Michal. „Jo. Ale já už to pro kontrolu derivoval zpátky,“ vysvětlil jsem, „počkej, ty umíš integrovat?“ divil jsem se. „No jasně. Jsem se to učil na programování,“ odpověděl Michal. Co ten borec všechno nedělal? Ještě jsem se jej ptal, zda má A. už něco veřejně vydaného – prý zatím ne a asi toho v blízké době mnoho nenapíše, protože pojede do Ameriky. Ale já mám času habaděj! Nakonec jsem usnul na podlaze naproti pracovnímu stolu. Přes noc jsme raději nechali zapnuté světlo v koupelně.

„Ráno“ jsem se probudil krátce před pátou hodinou. Ihned mne zamrazilo – zapomněl jsem včera při počítání integrační konstantu! Zapsal jsem si to do poznámek a pokoušel se spát dál. Moc to nešlo, takže jsem bděl až do osmi hodin, kdy vstal Michal. I tentokrát jsem odmítl pozvánku na střik, ale nabídce pomerančového džusu jsem již neodolal. Navrhl, že chci-li se vysprchovat, že mi půjčí ručník, ale tím jsem ho opravdu obtěžovat nechtěl. Řekl jsem, že bych rád zašel do Tesca pro nějaké pečivo, tak jestli mu tedy nemám něco koupit. Prý, že maximálně jeden pivní rohlík – ten, který tam měl, už trochu ztvrdnul. „Možná se cestou potkáš s J., ona je tam teď vedle v drogerii,“ varoval mne. „Počkej, co tam dělá?“ zeptal jsem se, zaražen. „Asi sbírá houby, ne?“ utahoval si ze mne Michal. „Tam maj houby?“ navázal jsem nadšeně. „No ne. Prostě nakupuje,“ uklidnil mne Michal s úsměvem. „Takhle brzo? Teda, to je docela ranní ptáče. Ptáčk, ptáčk, ptáčk,“ odkazoval jsem na včerejší báseň od M., N. a P., která se snažila využít co nejvíce těžko vyslovitelných slabik v řadě. Místo Tesca jsem se tedy raději vydal na procházku směrem k ministerstvu obrany. Mají tam na zahradě takové roztodivné lamporeproduktorosloupy, ale raději jsem je nevyfotil, co kdyby tam měli ostrostřelce. Místo toho jsem se kochal pohledem na domeček naproti, o kterém, jak jsem se domníval, nedávno J. psala práci na deskriptivní geometrii.

To mi připomnělo, že jsem jí včera v noci poslal e-mail, ale za nic na světě jsem si nemohl vzpomenout na to, že se jednalo o Michalovo obočí, tak jsem odpověděl jen fotkou baráčku a odmítnuv další střik, vydal se do Tesca. Koupil jsem tři pivní rohlíky, Müller MIX a dva banány. Michal mezitím začal vyřizovat korektury partnerské prodejny jistého výrobce automobilů (upřesnit to více by mohlo být nelegální, tak se toho raději vystříhám) a J. mi popřála dobré ráno s tím, že bych raději neměl nikomu psát, když jsem opilý. Nějakým zkratem v mozku jsem si konečně vzpomněl na to obočí, tak jsem se jí s ním pobaveně svěřil. Patrně sledu náhodných myšlenek ani zdaleka nebyl konec, tak jsem si zničehonic uvědomil, že říkat „Michal Chleboun, narozen 1973“ je vlastně jazykově špatně, neboť člověk „se narodí“, ne „narodí“. Mělo by to tak být spíše „narodivší se 1973“. Zeptal jsem se Michala a nakonec mi dal za pravdu. Šel jsem si namazat druhý pivák a zpozoroval jsem v lednici pomazánku „á la krab“. „Nemělo by to teoreticky být „à le krab“?“ přemítal jsem. Ten akcent je určitě špatně, ale o členu jsme se nakonec k ničemu nedopídili.

Dojedl jsem snídani a Michal šel mýt nádobí. „Nemám to umýt já?“ zeptal jsem se, „ty bys teď měl pracovat, ne?“ namítl jsem. „Ale ne, to je v pohodě,“ odpověděl Michal, „ale jestli chceš, můžeš tu zamést,“ nabídl mi velkodušně. Za chvíli jsem již byl zpátky se smetákem a důkladně zametal. V kuchyni a koupelně se mi to však stále nezdálo, tak jsem absolvoval rychlokurz práce s mopem a podlahu v obou místnostech dodatečně vytřel a zametl ještě jednou. Nemáš zač, Michale!

Ještě jsem trochu vyzvídal o byznysu – prý, že má aktuálně asi 10 externích zaměstnanců, ale jinak je to v podstatě rodinná firma. Nakonec je prý rád, že ten eurotendr ve Frankfurtu nevyšel, prý že by se z toho asi podělal. Tak jsem mu ocitoval jeho dvacet let staré zápisky. Říkal jsem, že mi jedna spolužačka J. po tom, co si přečetla můj veleúžasný příběh, řekla, že prý pro něj dělá překlady z ukrajinštiny a že si taky myslí, že je největší borec. Michal to však uvedl na pravou míru – prý, že pro něj dělala jen jeden překlad. To mne trochu zklamalo, myslel jsem, že je vážně nějaká dlouhodobá spolupracovnice. Ale v systému, jehož pět stránek uživatelského manuálu jsem celé schroustal, je a to stačí. Taky říkal, že u nich prý byla na Vánoce – to tedy mám, co dohánět! Ale argumentoval, že prý oni Vánoce nemají, což jsem chtě nechtě musel uznat.

Když jsem se konečně vzpamatoval, bylo krátce po poledni. Zpoza okna zněl křik mladých žáčků jakési zahraniční školy, kteří Michalovi začali docela lézt na nervy, což velmi vokálně vyjádřil. Michal chtěl jít na oběd a následně navštívit příbuzné v Krkonoších – řekl jsem mu, ať jim ode mě nezapomene vyřídit, že mají fakt husté příjmení – ale já popleta někde ztratil mobil. Hledal jsem jej dobrých pět minut, z čehož Michal nebyl zrovna nadšený, nakonec vyplaval na palandě. Uzamkli jsme kancelář a vydali se směrem k metru.

„No, tak až budete mít ty nebo A. nějaký autorský čtení, nezapomeň mě pozvat.“
„A. asi ne, ta teď pojede do tý Ameriky. Ale kdyby něco bylo, tak určitě.“
„A v nejhorším se uvidíme za tři roky na maturitním plese!“
„Na maturitním… ach ták! No tak jo.“
Došli jsme k eskalátorům.
„Tak jo, tak díky za pozvání.“
„Bylo mi potěšením. A máš fakt hustý příjmení.“
„Čau.“
„Čau!“
Podali jsme si ruce a já s hlavou stále třeštící zmizel v hlubinách metra.