Tentokrát píši konečně již ve stejném fragmentu spánkového cyklu, ve kterém se události zde líčené odehrály. Říkám spánkového cyklu, neboť je aktuálně tři čtvrti na jednu v noci, jakékoli průpovídky o povrchních konceptech jako jsou „dny“ zde tedy nejsou žádoucí.
Vzbudil jsem se celý zprolámaný v půl desáté na nepovlečené matraci v džínech a bundě. Prostěradla a peřiny se totiž aranžovaly, než jsem dorazil, a na rozdíl od většiny spolužáků jsem si v absenci prozřetelnosti mně vlastní nesbalil spacák. Noc jsem ale patrně přežil v lepším stavu než mnoho z nich, neboť jsem na jejich sebevzkříšení čekal až do pravého poledne. Jednalo se též o první den, kdy jsem měl za to, že už jsem opravdu naprosto střízlivý, a tak na mne pomalu začaly lézt strasti světského života – konkrétně nevyřízená korespondence s několika profesory a jedna poněkud humorná s J., již jsem inicioval krátce po půlnoci ve středu dozvěděv se, že údajně M. zastřihuje obočí.
Byl jsem z toho psychicky takřka na dně, jelikož jsem se na psaní opravdu necítil, ačkoli jsem si předsevzal, že dnes konečně sesmolím nějaký ten příspěvek na blog. Uvítal jsem tedy příležitost k eskapismu ve formě odpoledního výletu na vrchol Sedlo. Cestou jsme se stavili v jakési hospodě, kde si až na výjimky všichni opět dali to zpropadené pivo. Už mi trochu ruply nervy, tak jsem se zeptal, co je na tom moku vlastně tak úžasného, vyjma toho, že to, což musím uznat, vypadá dosti lahodně. Dostalo se mi jednoznačné odpovědi, že vlastně co do chuti skoro vůbec nic. Bojujme, bratři, za nadřazenost vinných střiků!
Ach, to mi ovšem připomíná – ještě před odchodem jsme s několika odvážlivci zamířili do Úštěku pro něco na zub. Paní z Eso marketu nám zavřela dveře před nosem, tak jsme pokrčili rameny a zamířili k asijské konkurenci opodál. Že jsem si koupil pět rohlíků, májku, tři jablka a čokoládové věnečky není, předpokládám, důležité, avšak stojí za zmínku, že se jeden ze spolužáků ještě dodatečně vrátil pro kávu značky Mr. Brown v plechovce, již po ochutnání satiricky nazval „kávovým střikem“. Cestou jsme ještě potkali jednoho fakt rozkošného trabanta:
Zpět však k výšlapu – na vrcholku jsem si po dlouhé době vzpomněl, že mám vlastně na mobilu širokoúhlý objektiv a pořídil tuhle rozkošnou panorámu.
Cestou zpátky jsme se opět stavili v té samé hospodě, ale z mé pohnutky jsme tentokrát tým Pivo přebili malinovkou.
Vrátiv se zpět do kempu, byl jsem záhy dostihnut melancholií ze svých nemilých restů – spolužáci se zamýšleli jít koupat k jezeru Chmelař, ale já musel psát a psát a psát. Tedy, jen, aby bylo jasno: já bych se tak jako tak nekoupal, neměl jsem ani vybavení, ani chuť, přeci jen, ta voda v jezeře je mokrá a lepkavá, ale na mé nevoli ke kompozici třech sáhodlouhých a pravopisně brilantních e-mailů to nikterak neubralo. Pláž ale zrovna byla docela fotogenická, tak jsem neváhal oběma učitelům, jež jsem před soumrakem stihl vyřídit, poslat pohled:
Vracejíce se z pláže, zaslechli jsme ještě odkudsi z hospody na plné pecky rozpálený kompletní soundtrack „Ať žijí duchové!“ To je od včerejší „Mešity“ docela upgrade.
Zatímco se stmívalo, dorazil jsem ještě poslední e-mail a spokojen s výsledkem své práce vydal jsem se s M. do hospody na smažený sýr s bramborami. Obsluha nebyla zrovna nadšená z naší snažné prosby najíst se o desáté večerní, ale nakonec se nechala zviklat a navzdory nekřesťanské hodině k večeři protentokrát dokonce i v kontrastu se včerejškem nepřehnala vrácenou sumu při placení. Sýr jsme zdárně snědli poslouchajíce nářek jednoho barmana, který si vsadil na vítězství Nizozemska v zápase proti Polsku, jenž skončil remízou.
S plným žaludkem jsem odmítl pozvání do klubu Laguna a místo toho se na historickém laptopu s Office 2010 jal sepsat první dva díly této trilogie. Teď již ale mám čtvrt na dvě v noci a zítra (dnes) bych se ještě rád vydal na Helfenburk, tak zatím dobrou noc, sladké sny a všechny chlebostrážce na pomoc.