Šíleně se teď po maturitě nudím, a tak, dychtivě očekávaje autorské čtení příští středu, využívám každou sebemenší příležitost nezhynout splínem. Učinili jsme tedy se sestrou exekutivní rozhodnutí obléhat v pátek a sobotu obývací pokoj a zhlédnout na projektoru, který jsem získal v sekundě při vyhazovu kabinetu informatiky onálepkovaný nápisem „LSD, P2.3“ (ach, není to náhodou dnešní Mercedes třída!?) a následně opravil povolením šroubků u průsvitného barevného kolotoče uvnitř, pěkně popořadě několik filmů z multiverza Spider-Mana, filmem Homecoming počínajíc a Morbiem končíc. (pozn.: nad těmihle přechodníky jsem hluboce přemýšlel a usoudil, že podmětem je „několik filmů“, což se, myslím, skloňuje jako jednotné číslo středního rodu, tudíž by koncovka -íc měla být správně, přestože jsou filmy v plurálu)
Dnes jsme tedy z dalekých končin mé milované Indie stáhnuli (samozřejmě nelegální) Blu-Ray rip Spider-Man: Homecoming, české titulky (angličtina mé sestry poněkud zaostává) a nejnovější verzi VLC, avšak jen, co jsme v obýváku semiuklidili a natáhli promítací plátno po dědovi, zjistili jsme, že máme poněkud nepříjemný problém – jack z Hi-Fi nedosáhne až k laptopu. Ukázalo se, že tuto na první pohled triviální komplikaci nakonec budeme řešit bezmála hodinu.
Nejprve jsem dostal vpravdě geniální nápad – totiž, použít svá stará sluchátka s úžasnou technologií tranzitního jacku (zkrátka, co jde dovnitř, může jít dalším kabelem ven) jako prodlužovačku. Testoval jsem všechno na telefonu s Karlem Gottem na smyčce a po vykuchání zesíku z gramofonu to vypadalo, že můj roztodivný obvod jakž takž funguje, když se do naší Hi-Fi věže párkrát agresivně udeří. Spokojen s výsledkem své práce, zapojil jsem modrý vstup prodlužovacích sluchátek do laptopu a nevábný výsledek se dostavil okamžitě – celá ta divukrásná konstelace začala šíleně bzučet. Zkusil jsem to pro jistotu ještě jednou, leč s podobným výsledkem – telefon fungoval skvěle bez zkreslení, ale nějaká magická síla v audio zdířce notebooku měla patrně nemalý zájem na tom, abych ohluchnul v devatenácti. Dobře, půjdeme na to tedy jinak, řekl jsem si.
Přehrál jsem si celý film na flešku s tím, že zkrátka pustíme zvuk z mobilu a obraz z počítače. Můj plán zvenku bezpochyby neprůstřelný však záhy katastroficky selhal. Nechtěl jsem riskovat, že 17% zbývajících v baterii 5 let starého přístroje během projekce dojde (vprostřed filmu bych to už asi nesesynchronizoval), pročež jsem si z pokoje přinesl nabíječku, ze sklepa si vypůjčil prodlužku a vítězoslavně položil poslední kámen konstrukce. Proud energie putující do zdířky telefonu mé nadšení patrně sdílel, neboť počal bujaře rezonovat s kulatým drátem opodál, což v reproduktorech našeho rádia vyčarovalo ještě horší bzukot než předtím. Poučení pro děti – nešetřete na audiotechnice a kupujte izolované kabely.
Odpojení tranzitních sluchátek bohužel nepomohlo, ale po několika minutách pokusů a především omylů jsem nakvašeně odpojil zesík a – světe div se – bzukot byl tentam. Alespoň do chvíle, než jsem znovu připojil telefon, pak jsem ještě musel párkrát naslepo hrabat v kabeláži za Hi-Fi věží, než se bouře konečně nadobro uklidnila.
Pokoj jsem ale již neměl sílu uklidit, tak se na tu spoušť máte tu čest podívat sami:
