Včera někdy po deváté ranní jsem na zastávce na Nových Butovicích očekával příjezd autobusu 184 na Vypich, když se z metra přikutálela starší dáma s modrou nákupní taškou a masivním železným křížem na krku. Dáma to byla velmi sdílná a angažovaná, a tak bez obtíží vyhledala jakousi nebohou slečnu postávající u jízdních řádů a počala jí nakvašeně vypravovat o svých životních strastech.
„To je hrozný, jak dneska ty mladý skáčou z metru pod vlak,“ začala.
„Když už chce spáchat tu sebevraždu, ať si ji spáchá doma. Některý lidi jsou fakt hovada,“ postěžovala si. Slečna u jízdních řádů nejistě pokývala hlavou. Paní s křížem přešla do ležérního filozofování. „Ty lidi prostě nedostali pořádnou výchovu. Mě moje máma vychovávala, ať nikoho nepoškozuju,“ vyjevila. Její nedobrovolná posluchačka se patrně optala na něco na způsob, jak tuto zhůvěřilost naše zastávková rétorka hodlá řešit, neboť ta ožila a pohroužila se do velepoučeného vysvětlování.
„Měli by tam dát nějakou ohradu, která by se automaticky zanořovala do země jenom v okamžiku, kdy přijede vlak. To je naprosto technicky možný. Chápete? Myslim jako, že by ta časová ztráta vyvolaná tim, že to hovado chce přelízt ten plot, byla tak velká, že by mu v tom mezitim ostatní stihli zabránit. No a jakmile by ten vlak přijel, tak by se ta mříž zanořila do země, aby mohli lidi vystoupit,“ vyklopila.
„Hm, tak to těm drahám řekněte, ne?“ navrhla slečna.
„No víte, že to je skvělej nápad? Já už ale bohužel musim jet. Tak děkuju za radu,“ odpověděla okřížená paní a odkolébala se do autobusu 184.