Piješ?
Nedávno mi v e-mailové konverzaci poněkud spontánně jeden kvaziznámý (říkám kvazi, poněvadž jsme se setkali všehovšudy dvakrát a je mezi námi dvacet let věkového rozdílu) v nadmíru skvostné češtině vyjevil nesouhlas s intenzitou mé bujaré a poněkud expresivní podpory skupiny Definitivní Konec Světa (DKS, velká písmena jsou špatně naschvál) na koncertě minulou sobotu až neděli, který patrně zhlédnul někde na záznamu. Ačkoli tento postoj přirozeně respektuji, jsem vnitřním přesvědčením nucen se navzdory obvykle sarkastickému a nonkonformnímu rázu svých příspěvků projednou naprosto seriózně vyjádřit k tomu, proč je ona bizarní začínající kapela dle mého skromného názoru něco, čeho se má smysl zastávat.
Pro ty nezasvěcené začnu krátkým okénkem do rozbřesku kariéry skupiny DKS. První koncert dua Matěje a Matěje se odehrál circa před rokem na hudební veleudálosti Kašler – byl jsem onehdy jedním z několika šťastlivců, kteří měli tu čest předběžně nahlédnout do některých z jejich rukopisů, dokonce si i jeden tajně vyfotit (odpusť, Matěji:)). Mám-li být naprosto upřímný, měl jsem tehdy za to, že jejich první vystoupení bude téměř s jistotou i posledním. Úroveň jejich někdejšího (avšak dodnes nikterak zvlášť se nezměnivšího) textařského umu nechť čtenáři posoudí sami:
Na koncert jsem tehdá na konci septimy nešel, především jelikož se odehrával pozdě večer v Praze a já tou dobou striktně dodržoval zdravý spánkový rytmus. Zároveň jsem ale, ač to dnes nerad přiznávám, popravdě nebyl nikterak žhavý na to si poslechnout v takřka jednoprvkovém intervalu tónového rozsahu Matějů nemastné, neslané až pobuřující fráze jako „Piješ? Piju!“, „Holky jsou píči!“ nebo „A ta slast to je chlast!“. Dle mého zběžného a poněkud nepoučeného úsudku se zkrátka jednalo o až pozoruhodně nekvalitní hudební brak bez šance na úspěch.
Jak tedy onen koncert nakonec dopadl? Pocity publika byly údajně smíšené. Intermezza, např. soutěž o telefonní číslo na jednoho z Matějů, sklidila takřka všeobecnou chválu, avšak na texty, zejména tedy na píseň „Holky“ se odevšad hrnul neúprosný vodopád kritiky. I z dnešního pohledu mne, jednoho z nejoddanějších příznivců oné skupiny, nelze než konstatovat, že to byla (a dodnes je) kritika validní a nevyvratitelná, avšak – a tím se dostávám k jádru věci – ne tak úplně na místě.
Vystoupení skupiny DKS à mon avis totiž není záhodno poměřovat na stejné škále jako běžnou uměleckou hudební produkci. Napovídá tomu již jaksi jejich formální charakter – ani jeden ze zpěváků/kytaristů, nemýlím-li se, v životě neměl co dočinění s hudební školou a již na první pohled je nabíledni, že žádnými zázračnými přirozenými hudebními vlohami nedisponují. Oba členové kapely jsou si této skutečnosti plně vědomi, pročež se jí nevyhýbají, naopak ji hrdě přiznávají a vystupují s tím, že jejich produkce je jakýmsi kakofonním výkřikem z davu, jehož skutečná hodnota spočívá v podprahové, nehudební složce díla.
DKS není ani náhodou pokusem o decentní, uměleckou hudbu, právě naopak – jedná se ve všech ohledech o nadsázku, recesi, parodii – říkejte tomu, jak chcete. Obdivuji je právě proto, že standardní, lehce nadprůměrná kvalitní amatérská hudba dnes zejména se vzestupem online služeb takřka roste na stromech – dovolil bych si říci, že často až v přemíře. Tvorba DKS je naopak spíše než uměním (nebo pokusem o něj) jeho satirickým komentářem, odrazem v rozbitém zrcadle, paralelou v černobílém. Jistě, v hudební sféře se bizarních pokusů o umění, které se nakonec zapíší do análů jako „tak špatné, že jsou dobré“, najde habaděj – příkladem budiž eponymní song tohoto blogu – Mám styl Čendy od Karla Gotta. DKS se od takových liší tím, že se nikdy o seriózní hudbu ani za mák nesnažili, nejedná se tedy o selhání, v němž několik nadšenců a masochistů nalezlo zalíbení, ale o cílevědomou imitaci a parodii obdobných fenoménů. Nejedná se tedy ani o konkurenci běžné produkci, jako spíše o alternativní příchuť hudebního umění jako celku, která nejenže se s mainstreamem nevylučuje, ale ani mu nikterak nevzdoruje.
Nechodím na koncerty DKS v očekávání něčeho katartického, co by se v nejhorším případě alespoň mohlo ukázat být velezábavnou blbostí – ne, od začátku tam jdu poněvadž a právě proto, že od nich očekávám tu nejbizarnější velezábavnou blbost, jaká kdy spatří světlo světa. Není snad nutno dodávat, že mne dosud nezklamali. Jistě, skandovat ve vřavě Rock Café „PIJU!“ po jisté době leckoho omrzí (mne tedy rozhodně ne, zejména, protože nepiju), ale jen co se člověku začne repetitivní repertoár DKS zdát poněkud žluknoucím, vytáhnou na něj naprosto odnikud Nesu klády.
Právě zde, na letošním Kašleru ani ne před týdnem, popůlnoční překvapení touto roztomilou srdcovkou ukázalo tak jak nikdy předtím unikátnost této amatérské skupiny. DKS jsou zkrátka jediní, jejichžto kariéra je natolik nevšedně vymezená, že mohou na vrchol večera bez ostudy vytáhnout píseň ze Šmoulí diskotéky z roku 1997 (popularizovanou zejména coverem od Josefa Kaluby) a roztleskat a rozezpívat celou klubovnu. To prostě žádný Karel Gott nemůže a nikdy nemohl.
Pokud jsem byť jen v jediném čtenáři svým vyčerpávajícím doznáním vyjevil zájem o neobvyklou produkci tohoto hudebního dua, doufám, že se uvídíme 16. června v Hybernské:). Já mám totiž v životě jen dvě slasti, tou první překvapivě není chlast, ale rohlíky, a tou druhou skupina DKS!
Piju!