Včera (a z části i dnes) jsem znovu vyrazil do Prahy, tentokrát na koncert mimo jiné i věhlasné hudební skupiny DKS. Na nezapomenutelné představení završené fenomenální srdcovkou „Nesu klády“ jsem počkal do půl druhé v noci – nakonec se protáhlo až circa do čtvrt na tři, takže nezbývala nejmenší šance, že bych se do B. dostal před rozbřeskem. Usoudil jsem tedy, že nebude na škodu promrhat několik hodin dělících nás od příjezdu prvního metra vydáním se spolu s L. (jiný L. než z Krále autobusu) na dobrodružnou procházku po historickém centru Prahy.
Z Národní jsme se vydali směrem na most Legií. Nedaleko od Rock Café se potulovala skupina opilých turistů, kterým jakýsi muž v kapuci v krkolomné angličtině nabízel všemožné zázraky moderní chemie, amfetamin nevyjímaje. Několik kroků nato jsme na chodníku minuli dvojici poněkud pochybně vyhlížejících, avšak díkybohu mírumilovných existencí s bílými vlasy a více make-upu než oblečení. Kdo by to řekl, že takhle pozdě hlavní město tolik žije?
Most Legií jsme přešli bez potíží a pokračovali podél břehu Vltavy směrem k mostu Karlovu. Kousek před muzeem Kampa stála vedle řeky socha jakéhosi muže, k níž L. zahořel touhou jít a dotknout se – naštěstí jsem mu to vymluvil, argumentuje, že vděk sporému osvětlení chodníku nemůžeme vědět, zda to není takový ten pouliční umělec vydávající se za skulpturu. Zanedlouho jsme již stáli před schodištěm na Karlův most.
Zde jsme učinili exekutivní a, jak se brzy ukázalo, osudové rozhodnutí. Místo použití schodů jsme most obešli a začali pěkně od brány, nedaleko od níž se L. nechal zlákat schody k přístavu v Čertovce. Musím uznat, že má vkus – naskytl se nám tu pohled vpravdě impozantní, ostatně, posuďte sami.
To však samozřejmě zvědavému a ospalému L. nestačilo – všiml si, že molo pokračuje i opačným směrem k ústí jakéhosi tunelu, v průměru něco málo pod metr a plného lahví a odpadků. Jsem člověk od přírody paranoidní a tak jsem raději naléhal, ať odtamtud jdeme kvapem pryč, ale mému společníkovi to nedalo a možná trochu moc nahlas řekl něco na způsob „Ále poď, vlezem tam.“ Zděsil jsem se a napomenul ho, ať nekřičí, a chvatem se vydal zpět na most. L. mne následoval a užuž jsem si chtěl oddychnout, když v tom se – byli jsme asi v půli schodiště – ozval znedaleka strašlivý, nelidský řev posílený jakousi záhadnou ozvěnou. I přes smysly otupené únavou jsme si dokázali dát dvě a dvě dohromady a s hrůzou se na sebe podívali.
„To… to šlo z tý trubky?“ blekotal L.
„Shit a já ti řikal, ať do toho neřveš,“ odvětil jsem a počal brát schody po třech. Řev se ozval znovu, hlasiteji.
„Si piš že to je z tý trubky. ZDRHÁME,“ zakřičel jsem a s obratností olympijského běžce dorazil schody a ještě dalších bratru sedmdesát metrů pokračoval zoufalým úprkem až nahoru na most.
„Ty vole, co to bylo?“ ptal se L. sípaje a lapaje po dechu. „Morbius?“ navrhl jsem s tváří bledou jako křída – zřejmě se mi navzdory traumatickým zážitkům posledních čtyřiceti vteřin již stihl vrátit můj zkažený smysl pro humor. „Kámo sem musíme zajít někdy ve dne. Ale možná by bylo lepší tam dovnitř poslat drona… co my víme, co tam je,“ rozjímal jsem. Pokračovali jsme po Karlově mostě.
Poblíž sousoší sv. Markéty, Barbory a Alžběty posedávala další skupinka rozjařených (pravděpodobně) turistů. Prošli jsme kolem nich zpočátku si jich nevšímajíce, avšak když na nás bujaře pokřikli „Ahoj!“, nemohl jsem je dále ignorovat.
„’Sup!“ odvětil jsem vesele pseudoanglicky, což se mi ukázalo být osudným. Dvacátník s flaškou v ruce ožil a napříč mostem mi uskutečnil nadmíru lákavou nabídku. „You guys want sum’ Spanish gals?“ ptal se s až bolestivě britským přízvukem. Ačkoli se poslední dobou občas s hanbou přistihnu, že v duchu místo své milované mateřštiny rozjímám v jazyku Shakespeara, naladit se na vlnu jeho intonace mi dobré dvě sekundy trvalo. Pak jsem ale sebejistě zareagoval s akcentem, který ani nevím, že ovládám, brilantní Londýnštinou odmítavou odpovědí: „Oh nah mate. Thanks fo’ the offa though,“ Měl jsem za to, že jsem tím situaci velmi efektivně vyřešil – přemýšlel jsem ještě, zda nemám třeba dodat, že preferuju francouzky (pozn.: ve skutečnosti je moc nemusím, ony totiž povětšinou mluví francouzsky a onen jazyk disponuje na můj vkus až urážlivě nudnou náhražkou přechodníků, ale komický efekt by to zajisté mělo), nebo že by mne nejdřív některá z nich musela porazit v Mario Kartu, avšak raději jsem to nechal být, co kdyby nedejbože nějakou takovou vážně vytáhnul z rukávu – ale turista si nedal říct a všimnuv si mé zeleno-béžové bundy, kteroužto jsem získal před několika lety z benevolence jedné bývalé spolužačky mé máti, když jsem cestou na návštěvu do vesnice poblíž Liberce nechal v autobuse tašku s oblečením, vyzvídal dále. „’You guys scouts?“ pokračoval v rozhovoru, ač jsme se již viditelně vzdálili. Tomu poslednímu slovu jsem zprvu nerozuměl, tak jsem se velmi odvážně rozhodl mladíka ignorovat, ale nedal si říct. „Hey, are you guys scouts?“ opakoval svou otázku zřetelněji. „Scouts?“ podivil jsem se, „Nah fam, not really. Not the two of us fo’ sure,“ ujistil jsem ho. To jeho zvědavost naštěstí již definitivně ukojilo.
Pokračovali jsme branou na Smetanovo nábřeží. Zpět u mostu Legií jsme uzavřeli první kolečko naší exkurze. L. navrhoval, abychom přešli na červenou, ale vymluvil jsem mu to s tím, že jsem již za onu noc byl na pokraji bolestivé smrti o jednou víckrát, než by se mi zlíbilo, a nehodlal jsem onu číslovku nikterak augmentovat. Za přechodem mne ještě provokoval, zda nechceme sejít po nějakých dalších schodech na nábřeží, ale opravdu mám teď na další měsíc ze scházení dolů po schodech panickou hrůzu, tak jsme to také nechali plavat a vydali se směrem na zastávku tramvaje na Výtoň. Pokušení L. však opět nedalo a po chvíli si usmyslel, že nutně musíme odbočit na Slovanský ostrov. Málem bychom tam opravdu zašli, ale na poslední chvíli jsem si všimnul výstražné cedule, že je veřejnosti přístupný jen do jedenácté večerní (ačkoli brána byla velmi vstřícně otevřena dokořán), tudíž z ostrova sešlo a my vykročili dále k Tančícímu domu.
Kousek opodál jsme na chodníku potkali záhadného muže v kšiltovce, který si u zábradlí odložil nákupní tašku s pochybným obsahem a jal se klacíkem hrabat v hlíně u stromku poblíž. Když jsme později na několik minut zastavili na lavičce u jakési restaurace Mucha s pomerančovým džusem za 90 korun, pán se k nám za docela krátkou dobu nebezpečně přiblížil, hrabaje asi deset metrů od nás u dalšího stromku. Copak tam asi mohl hledat?
Ještě než jsme dorazili na zastávku, přešli jsme asi třikrát z levého chodníku na pravý a zpátky, neboť se v oněch končinách potulovalo jakési individuum ve vojenské uniformě a s bytelnými železnými botami. Spekulovali jsme totiž, že by se mohlo jednat o nějakého superpadoucha, který lidem vyhrožuje, že jim oněmi botami kopne do rozkroku, nevydají-li mu své cennosti, a raději jsme nechtěli nic riskovat. Ve 4:06 nás noční tramvaj konečně vysvobodila a nedlouho poté jsme již přecházeli po železničním mostě na Smíchov.
Akorát začalo svítat, když mne na železné lávce vyvstanula na mysli úsměvná myšlenka, již jsem přirozeně nemeškal vyslovit – co kdyby nějakou zastávku v Praze pojmenovali… „Na Morbízku“? Nemohl jsem si za nic na světě vzpomenout, jak se jmenovala existující zastávka, jejíž jméno jsem takto zpitvořil, ale měl jsem to o čtvrté hodinně ranní za nepřekonatelný vrchol komedie.
Na Smíchově jsme ještě potkali jednoho pána, jehož tělesnou schránku by bylo možné trefně vystihnout termínem „rotační elipsoid“ a stvoření v červené mikině, které si v čekárně klohnilo cosi z bílého prášku (pevně doufám, že mouky). Tři čtvrtě hodiny nato jsme již seděli v metru na Zličín a krátce poté živi a zdrávi ve vyhřátém autobuse na cestě do B.
Domů jsem dorazil o šesté ranní, slupnul tvarohový závin, vpustil dovnitř sestřina kňourajícího kocoura, zatáhnul rolety a dopřál si krásných sedm hodin spánku a sladkých snů o Morbiovi a chlebu.