Kdo z mých skalních fanoušků si již stihl přečíst Ve stínu Chlebouna, jistě si velmi dobře vzpomene na tajemnou postavu usměvavého pána v bílé košili z autobusu 184, kterýžto se onehdy nadšeně vyjádřil k nápaditosti jména „Augustus Rohlík“.
Minulou středu tomu náhodou byly tři týdny. Onoho dne se mi též v hlavě zrodil velmi ambiciózní nápad – totiž, vystopovat onoho velikána a nechat jej přečíst si onen legendární hrdinský epos o panu Rohlíkovi. Nejdříve jsem tedy v maturitní kuchyňce z historie bankovních transakcí a lístků na hromadnou dopravu v peněžence vyčetl, kdy jsme to vlastně toho pána spolu s L. ze třetího ročníku potkali, a jelikož byla středa, zkusil jsem v patřičném časové rozmezí vystřídat tři autobusy 184, leč bez úspěchu.
Tak jsme se po několika dnech odkládání dnes krátce po druhé hodině odpolední s L., vášnivě diskutujíce o kinematografickém zázraku Morbius, vydali vylepit na šest zastávek mezi Novými Butovicemi a Velkou Ohradou křiklavé, ač formátem poněkud nedostačující (to nám došlo až na místě), inzeráty:
Začali jsme na Ovčím hájku, kde jsme se notnou dobu dohadovali, zda si někdo naší černé inzerce na lampě za zastávkou všimne dívaje se přes jízdní řády. Dal jsem nakonec L. za pravdu, tak jsme první lístek přilepili lepenkou, benevolentně zprostředkovanou paní H. z gymnazijní knihovny, circa dva metry od země na sloup. Další již putoval naproti schodům od sídliště nad zastávkou, hned vedle nějaké propagace číchsi sociálních sítí:
Podobně jsme pokračovali i na Archeologické a Píškově. Zastávka Píškova se nám pro náš případ zdála být obzvláště signifikantní, neboť se zde nacházel obchodní dům Lidl. Kdo měl to štěstí pána z autobusu osobně potkat, jistě velmi dobře ví, odkud k onomu dojmu vítr vane.
Krátce poté, co jsme na Píškově zohyzdili druhou lampu, projelo kolem nás policejní auto. Myslím, že si nás nevšimli, ale pokud ano, izolepu naštěstí zrovna držela L., takže bych měl být mimo podezření. Auto se později ozvalo z dáli sirénou i na Ohradském náměstí, ale již se neobjevilo. U tohoto „náměstí“ bych se ještě rád pozastavil, ona je to náhodou velmi podivná zastávka. Z jakéhosi důvodu Ohradské náměstí existuje tak nějak jen ve směru Vypich->Velká Ohrada, v opačném nikoliv. Zastávka na druhé straně je totiž protějškem jiné, o několik desítek metrů opodál – konkrétně zastávky Červeňanského.
Na Ohradském jsem též po dlouhé době oprášil a zaměstnal nevídané logické uvažování hodné vítěze okresního kola matematické olympiády v páté třídě – uvědomil jsem si, že král 184 musí jezdit oběma směry, tudíž bez ohledu na to, kde bydlí, velmi pravděpodobně někdy během dne použije přechod. Nakonec jsme si tedy vystačili se dvěma cedulkami na lampách poblíž. Jelikož nám ujel autobus, zůstali jsme zde o něco déle, takže si L. nemohla nechat ujít příležitost mi již asi potřetí během dvou hodin odborně vyložit, jak jsem „extrémně divnej“, když mám takovou obsesi „padesátiletýma chlapama“. Osobně si myslím, že to je, jak říkají mladí, skill issue a také trochu závist, protože její partner je teprv odnedávna na levelu 20.
Na Velké Ohradě (tentokrát bez fotky) jsme opět využili teorie přechodů, i když to tentokrát bylo o něco složitější, poněvadž zde byly dva. Potkali jsme tam též jistého mladého muže, o kterém jsme dumali, zda by třeba nemohl být příbuzný našeho hledaného – svou náruživou tělesností by totiž mohl konkurovat Jolandě, a to nijak ve zlém.
Cestou zpátky jsme se ještě stavili na Červeňanského, kterou jsme kvůli diskrepancím mezi jízdními řády v protijdoucích směrech vynechali. Zatím na e-mail nikdo nenapsal, ale dám tomu týden, než inzeráty přetisknu s novým designem na A5. Tedy, pouze pokud mi do té doby nepřijde pokuta – mám na WhoIs trochu nezodpovědně kompletní nacionále.
Na Píškově, kam jsme došli pěšky, protože nám 184 o kousek ujela, jsme též zahlédli následující klenot:
Pravé dvě pětiny plakátu se poněkud shrnuly a symetrická bruneta vlevo to odnesla velmi nevábně:)