Ethernet je skvělá technologie; o síťové zásuvce v mém pokoji bohužel to samé říci nemohu. Pokud nechci neustále kmitat mezi uzemněným desktopem a laptopem z dob, kdy se Wi-Fi ještě říkalo 802.11, budu muset jedno ze zařízení odbavit bezdrátově.
Něco přibližně takového mi vyvstanulo na mysli dnes odpoledne, kdy jsem neodkladně potřeboval zároveň stáhnout z Indonésie finále seriálu od Marvelu a na vedlejším přístroji nainstalovat Microsoft Office. Leč co naplat, takřka historický notebook s Windows XP sice bezdrátové připojení, jenž by mi umožnilo uvolnit síť nekompromisně kabelovému desktopu, podporoval, ale chyběl mu patřičný hardware.
K mému štěstí ale přenosný počítač disponoval volným slotem na přídavné karty standardu MiniPCI a – jak jsem si vzápětí potvrdil – v podkroví ve světle zelené tašce stále odpočíval notebook HP Compaq NX9100, jemuž jsem kdysi (circa 2010) po selhání desky při pokusech o opravu rozšlápl displej (na mou obranu – bylo mi ne více než 8 let). Zuřivě jsem jej rozšrouboval a extrahoval zpodklávesnice antikvariátní síťovou kartu Broadcom.
Jak jsem si však záhy uvědomil, samotná síťová karta, jejímž připojením za běhu počítač zkolaboval a probíhající instalace tak přišla vniveč, je málo platná bez antény prošpikované skrz naskrz celou konstrukcí přístroje. Jal jsem se tedy z novějšího notebooku vyndat i onu. Můj Omnibook bohužel na takovouto pokročilou technologii očividně nebyl stavěný, takže se nově implantované drátky přijímače nyní okázale vyjímají pod větrákem chladiče procesoru a jsou k rámečku displeje přišroubované vskutku netradičně.
Naštěstí se mohu uklidnit tím, že zapojení nikdo neuvidí. Nejdůležitější je přeci výsledek a ten je vpravdě velkolepý – frčím si na vlně 54 megabitů za sekundu a šifrování WPA2! Navíc jsem při znovusestavování tentokrát nerozšlápl obrazovku:)