I on se jednou utne, jak praví známé přísloví. Inspirován léta starým příspěvkem na nejmenovaném blogu jistého obskurního literárního bohéma, vzpomněl jsem si na úsměvnou, dva či tři dny starou příhodu, kterážto budiž onomu pořekadlu živoucím podkladem.
Minulý týden jsem si z roky nehynoucího zájmu o kvazihistorické, nejlépe i v časech tehdejších technicky zaostalé výpočetní stroje obstaral rozkošný laptop Hewlett-Packard řady Omnibook XE4100. Na můj vkus byl tento tmavěšedý plastový kousek, věkem o několik titěrných měsíců starší než já, poněkud moc mladý, ovšem darovanému koni není radno prohlížeti chrup, pročež jsem se s tímto velkodušným darem bez ohledu na stáří spokojil a obohatil jej o čtvrtterabajtový pevný disk, jejž stařičká základní deska, nepodporujíc 48-bitové LBA, v mžiku o 113/250 kapacity připravila.
Následně nezbývalo, než notebooku vdechnout život v podobě operačního systému. Přes velmi lákavé a podobnou mírou klamné nastavení v BIOSu se mi nepodařilo zavést instalátor z jediného USB disku, a tak jsem se musel spokojit s CD vůbec první verze Windows XP Professional (na mé chutě opět moc nového, ale nešť, na starší stejně nebyly ovladače), jež jsem, neklame-li mne paměť, obdržel během hromadného vyhazovu staré technologie na dejvické Stanici techniků v páté třídě základní školy.
Avšak jak tomu tak s věhlasnými systémy společnosti Microsoft, za které, jsa nestydatý pirát bez korporátních vazeb, již nějaký ten pátek neplatím, bývá, uvedení stroje do provozovatelného stavu vyžadovalo několik dalších hodin pilné práce. Po bolestivé instalaci aktualizačních balíčků Service Pack (kde je těm konec!) jsem z rozličných stránek nabízejících vedle pochybných softwarových autoudělátek též solidní arzenál nadržených mamin v okrese stáhnul balíček ovladačů slibující bezproblémovou kompatibilitu mj. s exotickým grafickým čipem S3 Twister a vcelku standardním touchpadem Synaptics.
Zde jsem se ovšem ukázal být IT zklamáním letošní sezóny. Po instalaci ovladačů rudimentárního touchpadu a restartu z obliga ona jemná citlivá plocha zničehonic vypověděla službu. Obhájiv o měsíc dříve maturitní práci z informatiky na výbornou a maje tak alespoň krajní sebejistotu, co se schopností v oboru týče, nepanikařil jsem, připojil si stařičkou dvoudílnou (rozuměj držící pohromadě lepící páskou – ne z výroby) myš Logitech a jal se stahovat alternativní verze ovladačů ve snaze uvésti touchpad zpět do provozu.
Netřeba dodávat, po čtyřech hodinách jsem se ocitl na dně. Usoudiv, že s tím asi nepohnu, šel jsem si připravit lahodný rohlík se šunkou. Po návratu do svého technického doupěte jsem si všiml podivného oranžového světýlka asi dva centimetry pod klávesnicí.
Abych to dále nenapínal, po stisknutí přidruženého tlačítka počítač, jako by se nechumelilo, spokojeně zahlásil „TOUCHPAD ON.“
